ZMĚNA JAKO ZÁCHRANA

Je neuvěřitelné, jak pevně, často až křečovitě se umíme držet starých dogmat, vzorců, zajetých kolejí, přestože jít touto cestou už je evidentně neudržitelné. Osud jasně říká, volá přímo do ucha, že se musíme pohnout úplně jiným směrem, nebo zkusit odbočit alespoň mírně, jenže tolik práce nechceme obětovat.

Změnu chápeme jako problém, jako něco, co nám znepříjemňuje život. Dokonce v případě, že cesta dál nikam nepokračuje. Nevíme sice, co je před námi po celou dobu stávající cesty, ale stejně se umíme ptát, co když? Co když něco změním a nepovede se mi dobře? Co když si pohorším? Tyto otázky se objevují tak často. Je zvláštní, že i tam, kde se už nyní dobře nevede, kde si i přes známé věci dokola pohoršujeme.

"Víte, jak je to těžké?" Tuto otázku položila klientka, která řešila rozvod. Partner si našel jinou ženu, rozhodl se tedy jít za ní. Mladé paní zůstaly dvě dcery a hypotéka na byt. Ano, nezáviděníhodná situace, jenže řešitelná. Tím spíše, že s partnerem řeč celkem byla. Zavázal se pomáhat finančně tak dlouho, dokud se zcela nepostaví jen na své nohy. Alimenty také nebyly zrovna nízké. Zbývalo smířit se s nastalou změnou a jít dál, jen jinudy. Dokázala dokonce i přiznat, že jako partneři nežili docela dlouho. Každý měl v tu dobu prakticky svůj život. Zároveň jí tohle všechno vyhovovalo. Ukázalo se ale, že partnerovi ne. Chtěl nejen kamarádku, ale i milenku, chtěl něhu a pohlazení.

I když se mi ji nakonec podařilo přesvědčit, aby se pokusila svůj život co nejrychleji nastartovat jiným způsobem, využít situace ke svému prospěchu, otázky se točily stále jedním směrem. Zda svou přítelkyni brzy opustí a vrátí se domů, zda mají ještě šanci. Nechtěla se nejdříve smířit s tím, že musí změnu udělat, aby mohla žít klidně v radosti dál. Dát ještě šanci i lásce, té nové.

Vídáme se dál, je spokojená, má skvělého přítele, dokonce byla zcela nedávno požádána o ruku. Je opravdu hodně šťastná. Na rozcestí osudu se rozhodla, i když šla do neznáma, zkusila štěstí. Pochopila, že nemá, co ztratit.

Osud ví velmi dobře, kde a jak se máme zdokonalit. Pokud to nejsme my sami, kdo jde těmto změnám naproti, postará se sám. Nejedná tak nikdy proto, aby nám ublížil, chce jediné, abychom pochopili podstatu našeho bytí, abychom splnili úkol, který jsme kdysi dobrovolně přijali. A chce tedy, abychom to byli i my sami, kdo se změní. Cesta tedy může zůstat zcela stejná.

Žena, která právě vešla do důchodového věku, zjistila, že manžel má mladší milenku, ke které se dokonce nastěhoval. Tolik se přitom těšila, až bude konečně moci odpočívat a užívat života. Zároveň ale hovořila jen o práci jako takové. Další práce totiž byla kolem velkého domu s nemalou zahrádkou. Tři, i když už dospělé děti také obnášely spoustu starostí. Starala se pečlivě, tak dokonale, že jaksi zapomněla na to, že i ona je důležitá, tím spíše její vlastní vztah. Manžel už dál čekat nechtěl, vlastně tak nějak tušil, že se stejně nedočká. Jeho počínání brala jako životní zradu. Nejdříve plakala, pak svého muže začala nenávidět. Boj se ale tak úplně nekonal. On dál jezdil domů, aby pomohl s domem. Naštípal dříví, pohlídal vnoučata, udělal, co bylo potřeba, jen se pak vrátil ke své nové známosti. Uklidnila se, dokonce přijala nastalou situaci jako celkem zajímavé zpestření, začala se na jeho návštěvy těšit. Občas s paní totiž vyrazil i na houby. Jednoho dne padl návrh, aby společně vyrazili na výlet, na který se nedostali pro samou práci několik let. Dlouho vzpomínala na prožitý víkend. Na dalším výletě padlo rozhodnutí, k milence se už nikdy nevrátil. Obří dům prodali a koupili malý domek s miniaturní zahrádkou. Nakonec, díky plánovanému cestování chtěli jen prostor pro posezení, najednou nebyl čas plít a obdělávat velké záhony. Našli konečně cestu k sobě navzájem.

Náš rozjetý vlak jede krajinou, na kterou se přestáváme dívat. Vždyť vidíme stále to samé, tak proč bychom se rozhlíželi po okolí? Proč bychom se měli snažit zatáhnout za záchrannou brzdu a vystoupit, trochu se projít? Ztráta času.

Jenže díky té monotónnosti se může stát, že lidé, kteří jedou s námi, se jednoho dne rozhlédnou. A uvidí. Zaujme je člověk, který má zcela jiné tempo. Zaujme je krajina, kterou zrovna projíždíme, a budou se chtít podívat z blízka.

Náhody neexistují, vše má nějaký důvod. Osud ví dobře, co za scenérii má poskytnout nám, abychom si všimli, že žijeme. Nebo nikomu jinému, aby nám připomněl, že se musíme konečně dívat, ustrnout se nevyplácí.

Bát se změn je zcestné. Pokud totiž půjdeme do důsledků, každý další den, do kterého se probudíme, je nový, a tedy i jedno velké překvapení. Dokonce i tehdy, když máme stálou práci, partnera. A když na nás nějaká ta změna vykoukne, bez toho aniž bychom o ni stáli, je nejlepší ji s radostí přijmout. Takové přivítání osud totiž miluje. Je pak ochoten nás převést do nového poznání tím nejpřívětivějším způsobem, bez zbytečných překážek a dalšího učení.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/171915561040632