ZE DNA VZHŮRU

Možná to známe úplně všichni, alespoň jsem se zatím nesetkala s nikým, kdo ne. Pachtíme se, snažíme se, děláme, co můžeme a bum! Stejně je to k ničemu, padneme na znak, tedy v tom lepším případě, dost často totiž přímo na ústa. I já vím, jak to vypadá, naštěstí.

Ano, naštěstí, protože právě díky tomu pádu jsem tam, kde jsem. A tak se cítím i kompetentní to celé nějak vyhodnotit. Analyzovat skutečnost a rozebrat ji do detailu. Mě tyhle pády dokonce fascinují. Přijdou mi zajímavé hlavně z toho důvodu, že předcházejí většinou zajímavým věcem, obratům.

Součástí pádu je zvedání, někdy se dokonce musíme zpoza toho marastu ještě i vyhrabat, abychom mohli vstát. Když se postavíme na nohy, můžeme začít zase stoupat na vrchol. Máme konečně možnost sledovat dění. Všímat si, co všechno jsme přehlédli za letu dolů.

Velmi mě kdysi zaujala kniha "Musela jsem zemřít," ve které hlavní hrdinka Anita Moorjani popisuje, jak padala a padala, až se zřítila na dno, spadla přímo do náruče smrti. Trochu extrém, ale naprosto vystihuje, jak si nevšímáme při tom padání těch nejdůležitějších věcí. Dostala šanci, zvedla se a při výstupu nahoru si začala uvědomovat, co všechno směrem dolů minula. Objevila konečně krásu jednoduchosti, krásu života.

Když si proti mně sedl mladý muž, nešlo přehlédnout oteklou pravou stranu tváře, otok byl mohutný, pokračoval až ke krku. První, co mě napadlo, bylo, že má problém se zuby. Byl ale klidný a nevykazoval známky bolesti. Decentně jsem přešla, co vidím a zdržela se otázek, naštěstí. Nakonec se svěřil, že má rakovinu lymfatických uzlin, již podruhé. Neplakal, neztěžoval si. Vyprávěl, co mu tahle nemoc všechno dala, ani zmínka o mínusech. Změnil naprosto život, všechno. Protože chemoterapie a ozařování se ukázaly jako neúčinné, rozhodl se, že bude na nemoc sám. Nevěděl, jestli bude úspěšný, ale věděl, že si chce užít každého dne, který mu zbývá. Bylo mi do pláče, ale udržela jsem se. Překvapil nejen svým klidem, ale hlavně tím, jak nemoc bral. Jeho přístup byl mimořádný, naprosto úžasný. Celou dobu se usmíval, vyrovnanějšího člověka jsem dlouho neviděla. Jeho otázky směřovaly jen k práci, váhal mezi dvěma zakázkami a obě se mu jevily jako úžasné. Chtěl znát ještě jiný, nestranný názor.

Pán se popsal jako cholerik, který se neustále vztekal, hlavně tehdy, když mu něco nešlo. Musel dřít, chtěl být všude první, dosáhnout skvělých výsledků. Stejně ho opustila manželka, protože na ni neměl čas. Nechápal, jak mu to mohla udělat, vždyť se tak snažil. Teď se věnuje synovi, začal podnikat, pracuje se dřevem. Jeho práce ho nejen naplňuje, ale může si ji upravit tak, aby měl pro synka spoustu času. Jezdí kempovat, na vodu, bere ho často do lesa, ukazuje krásy přírody. Sám si tohle všechno užívá plnými doušky. Nechápal, jak je možné, že tohle všechno neobjevil už dávno.

Není asi jasná ukázka toho, jak nás život může umořit v jeho podstatě. Té podstatě, kterou mu dáváme my. Přitom on sám je jiný, upřímný a naprosto skvělý, pokud mu tuto nálepku dáme konečně i my sami. Není to on, kdo trestá, svazuje, ubližuje. Za tím vším je náš úhel pohledu, naše vidění světa jako takového.

Já se kdysi naštěstí uměla zastavit sama. I když to bylo v době, kdy jsem marně hledala smysl bytí a důvody, proč pokračovat, objevila se hvězda. Maličkaté světýlko, kterého jsem se uměla chytit, pomyslné stéblo. Sama dnes přemýšlím dost často o tom, proč jsem tohle všechno neviděla dřív? Měla jsem to přitom celou dobu přímo před očima a stejně ta věčná snaha něco změnit, zdokonalit, udělat tím nejlepším na světě, nikam nevedla.

Naše pády vypadají různě, různě také dopadneme. Ublížíme si více či méně, letíme různou rychlostí. Za všemi je ale vždy stejný důvod. Naše urputná snaha co nejlépe žít.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/158110892421099/