VZHŮRU DO ŽIVOTA!

Asi nebude nikdo, kdo by si nepamatoval tento rok. Není ještě zcela za námi a dá se tušit, že ještě leccos zajímavého přinese. Zapsal se do dějin, zajímavé datum možná budeme brát i jako hodně tajemné, záhadné.

V živé paměti ale budeme určitě hlavně zvláštní uvěznění, rozhoštění se divného ticha, které neznáme. Každý jsme tuto dobu vnímali jinak, jinak si ji užívali. Někdo přijal její příchod v naději na lepší časy, uměl si užít klid a pohodu. Někdo se cítil jako odsouzenec na smrt, čekající na vykonavatele šíleného rozsudku. Někdo prožíval silné emoce v rozčilení nad odebráním výdobytků dnešní doby. Všichni dohromady máme jednoduše zkušenost, kterou jsme zatím nepoznali. Přežili jsme, tečka.

Vrátili jsme se konečně do života. Každý zase svým způsobem. Pokračujeme v naší pouti, jdeme vstříc svým osudům. Všechno je tak, jak má být. Co se stalo, stalo se.

Mám tu svoji vnitřní kontrolku a nenapadlo by mě ji zpochybňovat. Celou dobu jsem cítila klid a vnitřní pohoda dávala tušit, že strach není na místě, že je dokonce hodně nebezpečný. Můj život se tedy výrazně nezměnil. Časté procházky v lese dokázaly naplnit plíce potřebnou energií, rozprášit každou negativní myšlenku.

Co jsem ocenila asi nejvíce, bylo, že všechny ty prožitky, které před tím byly naprostou samozřejmostí, už tak samozřejmé nebyly. Mám svůj strom, nachází se na místě, kam bych pěšky nedošla, musí se za ním vyjet autem. Možnost pohladit kůru tohoto stromu mi bylo odepřeno na delší dobu. Když jsem si tedy konečně mohla zase zkusit, jaké je to ho obejmout, byla jsem nadšená. Celou cestu k němu jsem byla natěšená jak malá holka.

Všechno bylo jednoduše umocněné. Každý nádech na čerstvém vzduchu byl opravdu výrazně cítit, každý strom měl najednou jinou energii, ptáci byli slyšitelnější a krásnější. Všechno dostalo úplně jiný nádech. Život se stal navzdory karanténě zajímavější a hezčí, barevnější. Tahle zkušenost neodezněla a vím, že zůstane napořád.

Nelze si nevšimnout, jak planeta stihla rychle zregenerovat. Většina z nás dokonce neskrývala úžas nad tím, jak příroda kolem nás zkrásněla. Dala jasně najevo, že si poradit umí, že dokáže doslova divy. Co ale ukázala nejvíce, jak je lidstvo nedokonalé. Dala nám všem možnost se zamyslet. Poslední větu bych trochu zdůraznila.

Je totiž evidentní, že ten zpětný chod, který nastavila, kdy udělala vše proto, aby se jí ulevilo, si hodlá i uchovat. Dobrý pozorovatel si jistě všiml, že tam, kde se pokračuje v devastaci, nepolevuje. Dokonce přitvrzuje. Jsem si skoro jistá, že bez změn nemůžeme v klidu přežít. Bude je nekompromisně vyžadovat, a když jí nepomůžeme, udělá to zase sama. Je důkladná ve svém počínání, nic nedělá polovičatě, vše hezky s důrazem na konkrétní úspěch. Varování byla přecházena mávnutím ruky, někde byla dokonce ignorována. Nepromlouvá jen k částem světa, národům, ale dokonce k jedincům. Zcela nedávno mě upoutal komentář k dopravní nehodě. Několikáté z mnoha v poslední krátké době. Paní se tam zděšeně ptala: "Co se to děje?"

Tento rok ještě neskončil, je toho spousta před námi. Budou ale i roky další, kdy nám Země položí určitě nejednu otázku, na kterou bude vyžadovat jasnou odpověď. Takže vzhůru do života, užívejme všechno to, co je nám nabízeno. Není toho totiž málo, ale není to ani samozřejmost.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/166195818279273