VŠECHNO JE V POŘÁDKU (?)!

09.12.2020

Kolem mě je spousta zoufalství a vzteku. Lidí, které současná situace dostala na samotné psychické i fyzické dno, je spousta a přibývají. Nedivím se, také se občas nechám unést. Ale už jen občas.

Pravdou je, že doba je nejen zvláštní, ale hlavně důležitá, dokonce velmi. Jak moc, pochopíme později, možná dokonce mnohem později. Nejsme zatím ochotni se čehokoli vzdát, nechceme opustit to, co jsme si zvykli žít. Jenže není zbytí.

Úřadují síly, na které je krátký každý jedinec, úplně každý, pokud se je bude pokusit pochopit jen hlavou. A pokud se tyto síly dají do pohybu, není nikdo, kdo by je zastavil. Měli bychom si začít zvykat, protože tak to jednoduše je.

"Vážně, už netuším, co mám dělat. Jsem na konci svých možností udělat cokoli." Touto větou začala paní ve středním věku. Následovalo vyprávění o konci zaměstnání, také problémy ve vztahu. Běhala a sháněla práci jinou. Pokoušela se partnera přesvědčit, aby začal přemýšlet o stěhování, protože tady žádnou práci nesežene, nechtěl. Také si říkala, že by bylo dobré přenechat větší byt dceři a přestěhovat se do menšího, opět nechtěl. Logicky jí totiž vyšlo, že menší byt obnáší menší náklady, protože z jednoho platu to bude obtížné. Dostala se do takové paniky, že vymýšlela jednu možnost za druhou. Se žádnou se ale nesetkala s pochopením. Musela, ale vyřešit svoji situaci stůj, co stůj.

Paní naprosto pohltila doba a spousta informací, které se k ní dostávaly. Byla ve věku, kdy se práce hůře shání, tak nabyla přesvědčení, že už možná ani žádnou nesežene. Nakonec všichni to přece říkají. Zbavit se bytu, ve kterém bylo rodině dobře, bylo dalším možným krokem k lepším zítřkům. Sice zatím nebyl problém cokoli poplatit, ale budoucnost je velmi nejistá. To také říkají úplně všichni. Tak naslouchala, hltala potřebné informace, a čím více jich bylo, tím ve větší depresi byla. Ani na chvíli ji nenapadlo se řídit tím, jak se má situace momentálně a v klidu z ní také vycházet.

V minulosti nic nezměníme, měli bychom se sice poučit, ale nesmí nám diktovat život. Stala se a již nejde odestát. Co bude za hodinu, týden, rok, také nikdo neví. Strach z toho, co nás čeká zase jen ničí zbytečně přítomnost, byť je zrovna naprosto ideální. S jasnou hlavou a odevzdání se vyšší moci se totiž najednou vyjeví ve zcela odlišném světle. Dokonce tolik, že se v něm ukáže i zcela jasná cesta.

"Ten odporný vir mi vzal maminku! Nechápu všechny ty rebely, kteří nechtějí nosit roušku!" Rozohnila se další paní. Stará paní byla sice více jak rok vážně nemocná, ale k její smůle dostala vir.

Ano, děje se. Bohužel dít bude i nadále. Lidé se budou rodit a budou i umírat, říká se tomu koloběh života. Osobně z něj žádný strach nemám. Snažím se sice dodržovat všechna vládní nařízení, ale jen proto, že se s nikým nehodlám ani hádat, ani prát. Jsem si naprosto jistá, že nemohu ovlivnit případný konec. Pokud onemocním a bude mi dáno nemoc pochopit a dostat se z ní, je to skvělé. Pokud ne, nezmůžu vůbec nic. V každém případě, nebudu myslet na smrt, když žiji a mám důvod se radovat. Paní naopak momentálně zasvětila svůj život boji za roušky a vztekala se pokaždé, když spatřila kohokoli bez ní. Určitě tím smrt nezastaví a určitě se nebude cítit lépe. Ani v případě, že někoho donutí si ji nasadit.

Soustředíme se tolik na smrt, že nám život začíná utíkat mezi prsty. Ty pak používáme na to, abychom ukázali na ty šílené rebely, kterým není nic svaté. Nedokážeme se uklidnit, protože v televizi říkali, neumíme vypnout, protože bychom přece měli mít strach. Tam vpředu je tolik šíleného nebezpečí.

Zaujal mě příběh, který vykresluje nejen současnou situaci, je vlastně odrazem života jako takového:

Jeden africký král měl přítele, ten byl proslulý tím, že na vše, co se stalo, měl jedinou odpověď - tak je to v pořádku. Král si zvykl, nikterak neodporoval jeho přesvědčení. Jednou ale společně vyrazili na lov. Král spatřil kořist, na kterou se chystal zamířit. Jenže ve spěchu popadl pušku tak nešikovně, že se střelil do ruky a přišel o dva prsty. Jeho přítel tehdy poznamenal, že tak je to v pořádku. Král se ale urazil, to už přítel přehnal a rozhodl se za jeho neomalenost ho vsadit do vězení. Za nějakou dobu šel král na lov znovu. Zajali ho ale lidojedi a odvlekli do svého tábora. Chystali se ho zabít a sníst. Když mu svazovali ruce, všimli si, že nemá prsty. Byli pověrčiví a tak poznamenaného člověka se báli sníst. Tak ho prostě pustili. Králi došlo, jak příteli ublížil a rozhodl se ho z vězení propustit. Když se tak stalo, šel za ním s omluvou. Přítel ale odpověděl: "Tak je to v pořádku. Kdybych ve vězení nebyl, byl bych přece s tebou na tom lovu."