VÁNOČNÍ DÁREK

Vánoční svátky patří mezi ty nejkrásnější v roce. Říká se o nich, že jsou dobou splněných přání. Mají svou zázračnou moc. Pravdou je, že můžeme pod stromečkem nalézt to, co jsme si moc přáli. Nadělují lidé, dělají druhým radost. Konec konců, Ježíšek neexistuje. Ale opravdu žádný není? Příběh, který jsem kdysi vyslechla, je důkazem, že zázraky se skutečně dějí. Otázkou jen je, kdo za těmi zázraky stojí.

"Manžel dlouho marodil, musela jsem se o něj postarat. Na jeho nemoc se přišlo shodou okolností v prosinci před Vánoci. Přestože jsme do jeho záchrany dali vše, nepovedlo se. Zemřel půl roku po vyřčení kruté diagnózy, děti jsme neměli, rodiče ani sestra již nežili. Najednou jsem byla zcela sama. Mám sice velmi dobrou kamarádku, která mě neopustila, ale žije na druhém konci republiky, kam se přestěhovala. O ostatní přátele jsem přišla, nebyl čas se jim věnovat, musela jsem se postarat o manžela.

Moc jsme se milovali, byl to nejen úžasný manžel a milenec, ale hlavně skvělý parťák. Tolik mi chyběl. Život najednou přestal dávat smysl.

Odjela jsem den před Štědrým dnem na naši milovanou chalupu. Jezdili jsme sem společně na celé léto, když jsme odešli oba do důchodu. Pak právě na Vánoce a Silvestra. Byl to takový náš rituál. Teď jsem tady byla sama a přemýšlela o smyslu života. Notně jsem si poplakala a po skleničce vína se rozhodla, že chvíli přestanu plánovat budoucnost a začnu tím, že naplánuji jen tento den.

Sněhu moc nebylo, tak jsem se rozhodla projít po blízkém lese. Pak můžu nachystat večeři a cpát se u televize. Nasávala jsem vůni stromů a to úžasné ticho, najednou mi bylo po dlouhé době zase hezky. Z příjemných myšlenek mě ale vytrhl divný zvuk. Lekla jsem se, jestli mě nepronásleduje třeba divočák.

Když jsem se ale otočila, zjistila jsem, že za mnou běží pejsek. Menší, velmi špinavý a pohublý oříšek. Okamžitě se ke mně přidal, měl evidentně hlad. Pokusila jsem se ho odehnat, jenže se nenechal. Rozhodl se zůstat. Nikdy nezapomenu ty jeho oči tehdy, byly tak krásné a upřímné a plné naděje.

Doma tedy proběhla povinná koupel, která odhalila hubené tělíčko ještě víc. Dostal rybu, po které se zaprášilo, a pak si šel odpočinout. Moc mě tehdy nepřekvapilo, že si lehl na místo, kde sedával manžel. Když se prospal, běžela jsem s ním k sousedce. Znala místní, určitě musel někomu patřit a také se v pejscích dost dobře vyznala. Dostali jsme pár rad, pytlík granulí a starší vodítko. Také ale ubezpečení, že ve vesničce nikomu nepatří. Vůbec ho neznala.

U večeře jsem měla najednou parťáka. Obdivně mě stále sledoval, kam jsem se hnula, byl za mnou. Manželovo místo obsadil s jistotou, že ho nehodlá opustit. Po večeři před televizí přišly na řadu koledy. Z přehrávače se linuly známé písně. Pak zazněla jedna, kterou můj muž miloval. Pejsek se posadil a zaštěkal, znovu si spokojeně lehl. V tu chvíli už jsem trochu zpozorněla. Děly se tu divné věci.

Dalším naším společným zvykem bylo, jít po večeři na zahradu, nasypat ptáčkům a dát pár jablíček k lesu. Teď jsem zapomněla, bylo potřeba se věnovat novému nájemníkovi. Zapnula jsem televizi, když se pejsek najednou zvedl a šel ke dveřím, kde si zase zaštěkal. V domnění, že chce jen vyvenčit, jsem otevřela dveře. Jenže vyběhl ven, sedl si před krmítko a upřeně mě sledoval. Zmohla jsem se jen na překvapené vydechnutí a v duchu si položila otázku: Kdo ty vlastně jsi?

V noci přišel ještě podivnější sen. Bylo to nakonec poprvé, co se mi zdálo o mém muži. Zazvonil, šla jsem otevřít, za kterými stál. Chvíli na mě jen tak koukal a já na něj. Pak mě pevně objal a řekl mi: "Přece jsem říkal vždycky, že tě nikdy neopustím. Já držím slovo!"

Posadila jsem se prudce na posteli. Pejsek seděl pode mnou na dece, kterou dostal jako pelíšek. Přišel blíž, olízl mi ruku a zase si spokojeně lehl. Zírala jsem na něj dlouho, nemohla usnout, zatímco on spal klidně.

Jmenuje se Tobiášek, jsme spolu už čtvrtý rok. Trochu povyrostl, podle veterináře mu bylo v době jeho nálezu zhruba půl roku. Narodil se tedy někdy v době, kdy manžel zemřel. Nikdo se k němu nikdy nepřihlásil, naštěstí. A občas mě nenechá na pochybách, že něco mezi nebem a zemí je. Znal, jak kdyby byl se mnou roky, místa, kam jsme společně chodili na procházky. Vrčí na sousedku, kterou můj muž neměl rád."

Úsudek si jistě udělá každý sám. V této zajímavé době bychom ale neměli zapomínat, že nic se neděje náhodně, vše má důvod. KRÁSNÉ VÁNOCE!

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/227288895503298