STRACH

24.02.2020

Jedna ze základních emocí každé živé bytosti. Součást našeho životního programu, naše neoddělitelná součást. Sotva se poprvé nadechneme, disponujeme už dvěma strachy. Z hluku a pádu. Pak další strachy získáváme, dokážeme jich nasbírat celou škálu.

Je důležitý, umožňuje nám racionálně vyhodnotit jakoukoli situaci. Nutí nás přemýšlet, chce po nás, abychom hlavně přežili. Nejde se ho zbavit zcela a určitě je to tak v pořádku.

Přirovnala bych ho k ohni. Může být totiž velmi dobrým sluhou, ale stejně tak zlým pánem. Jde ruku v ruce s námi a sleduje nebezpečí. Říká, tady opatrně, tohle obejdi, zde buď ve střehu. My můžeme poslechnout a dát mu za pravdu, nebo ne. Může ale ještě víc. Umí rozkazovat způsobem, kdy nás nepustí vůbec nikam. Nevede, zakazuje, přikazuje, omezuje. Nedovolí na cestu ani vstoupit, je přece lepší se raději o nic nepokoušet. V krajním případě dokonce zabíjí. Takovou moc může mít. Záleží jen na nás, zda mu umožníme být kamarádem, nebo vládcem našeho života.

Osočila se na mě paní. Důvod? Podle ní nevhodná poznámka směrem k tomu, co nyní hýbe světem asi nejvíce, ke koronaviru. Prohlásila, že se nebojí jen hlupák. Navíc, pochlubila se, jak velký strach má o sebe, své děti a vnoučata jen při obyčejné chřipce. Pak má asi pravdu. Já se totiž opravdu nebojím. Za prvé nechápu, jak svým strachem cokoliv ovlivním, jak tím pomohu osobě, o kterou se tak bojím. Všechny moje děti jezdí auty, vozí v nich i má vnoučata. Myslím, že zde je nebezpečí mnohem větší. Ale i když vnímám vše, co se děje na silnicích, nechci se trápit tím, co všechno by se mohlo stát. Různých nebezpečí je na světě obrovská spousta.

Na ovládnutí strachu jsem pracovala dlouho. Držel mě pod krkem stejně, jako mnohé z nás. Nedovoloval nic, zakazoval. Nutil stát na místě, trápit se tam, kde nebyl důvod. Tak jsem ho začala krotit a světe div se, nechal se. Dnes jde ruku v ruce se mnou, ale ptá se on mě, ne já jeho. Role se vyměnily a život dostal úplně jiný směr. Došlo mi, že když mě bude ovládat, stejně nic nevyřeším, vlastně ani on. Nikdy totiž nemá žádné řešení, jen varuje a jsme to my, kdo musí na základě jeho varování vydat nějakou energii, tedy i najít řešení. On sám totiž nikdy žádné nemá.

Strachovala jsem se už tolikrát a vlastně vždycky úplně zbytečně. Osud si stejně udělal, co chtěl. Jsem si také naprosto jistá, že negativní myšlenkou jde chod událostí ještě podpořit. Ona je každá intenzivní myšlenka svým způsobem přání, i ta negativní. Vysíláme do prostoru energii, která se přece vrátí.

Mladá maminka se velmi bála svého partnera. Často se opíjel a pak ji bil, týral ji i psychicky. Byla na mateřské dovolené a vůbec netušila, jak zvládne samostatný život bez něj jen z příspěvku od státu. Probíraly jsme spolu všechny možnosti, opravdu jsme nějaká řešení i našly. Jenže, další strach z toho, jak vše sama zvládne, ji nutil zůstat. Její stálé obavy dokonce násilníka utvrzovaly v tom, že může pokračovat, přidávat na intenzitě. Strach ji vždy donutil se stáhnout. Jednoho dne ale vztáhl ruku i na jejího malého syna. Konečně našla sílu a svůj strach pokořila. Zvládla nový život na jedničku, dokonce snadněji, než si dokázala představit.

Velmi mě zaujal příběh syrského muže. Žije s rodinou v oblasti, kam často dopadají bomby. Nemá kam utéct, může se jen chránit. Trápila ho jeho čtyřletá holčička, která se velmi bála hluku z výbuchů, otřásající se země, hrůzných záblesků světel. Ten velký strach ji ničil. Vymyslel proto pro ni hru. Každý výbuch jednoduše oslavují. Skáče, tleská, směje se. Zcela změnil její pohled na hrůzy války. Holčička se začala zase usmívat, přestala se bát. Myslím, že tento pán si zaslouží označení "skvělý tatínek." Tento tatínek přece jen jeden velký strach ale má. Bojí se toho, že pokud nesmyslná válka brzy neskončí, jeho holčička tím jak poroste a zmoudří, jeho lest prohlédne.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/121298569435665?__tn__=K-R