SMRTELNÁ NEMOC, NEBO PROSTŘEDÍ?

30.03.2021

Otázky se stále točí kolem nemoci, která vládne světem. Změnily se. Už z daleka nejsou tak hysterické a beznadějné, spíš vzteklé, ale i zvědavé. Vir, který se sice ukázal jako zvláštní, ale určitě ne v měřítku šílenosti, jež je nám celou dobu předkládána, mnohým nedá spát.

Jak je možné, že lidé umírají více? Jak je možné, že někdo se s ním popasuje prakticky bez problémů, ale jiného zcela skolí a následně i zabije? Myslím, že mám odpověď. Práce s lidmi je prostě úžasná.

Před pár týdny jsem vedla rozhovor s jednou zdravotní sestřičkou. Její vyprávění později potvrdily i dvě další. Rozpovídala se o tom, jak se domovy důchodců, následné péče, ale i rodiny se tak nějak zbavují stařečků, protože jim vyjde pozitivní test na covid. Přestože jsou jinak naprosto v pořádku a nemají ani příznaky nemoci, mnozí umírají. Po několika dnech hospitalizace přestanou jíst, změní se zcela jejich chuť k životu. Jídlo se jim musí nějakou dobu nutit. V této fázi dokonce často i onemocní. Někdy i na zcela jinou nemoc, než na vir. Následuje smrt. Proč? Co se děje? Měla vysvětlení. Stařečkové jdou prostě do nemocnice, nic hrozného. Jenže je přivítá naprosto odlišné prostředí. Sestřičky i lékaři kolem nich chodí zahalení od hlavy až k patě. Děsivý pohled pro ohroženou skupinu, která se ocitne v tak sterilním prostředí, že mají denně na očích nebezpečnost situace. Nejsou v žádném kontaktu s jinými lidmi. Často mají za sebou i dlouhý půst právě stran rodiny. Zoufalí lidé podlehnou jednoduše okolnostem spíše, než smrtelné nemoci.

Jak je ale možné, že nemoci podlehnou i mladší ročníky? Ty, které jsou v plné síle? Mladá žena, krátce po třicítce, má také zajímavou zkušenost. Onemocněla covidem, který se projevil zcela stejně, jako chřipka. Vysoké teploty, kašel, rýma, ztráta chuti a čichu, ztráta energie. Chřipku měla za sebou v životě několikrát a velmi dobře si všechny tyto příznaky vybavuje. Mladá paní se nebojí, sportuje, roušku nosí jen tam, kde je to nezbytně nutné, venku tedy nikoli. Televizi raději moc nesleduje. Byť tedy celkem jinak nastavená a určitě ne vyděšená, poznala důsledky náročných dní. Když nemoc po dvou dnech po propuknutí opravdu vygradovala, zahlenění v plicích ztěžovalo dýchání. Najednou si vzpomněla, jak zaslechla, co se děje právě s plícemi. Strachy narůstaly, za chvíli ji přepadla šílená panika. Byla tak silná, že se její stav rapidně zhoršil, přemýšlela o tom, že si nechá zavolat záchranku. Napadlo ji ale otevřít dokořán okno a zhluboka dýchat čerstvý vzduch. Podařilo se jí zvládnout paniku, ulehla do postele a prospala celou noc. Ráno se probudila podstatně svěžejší, bylo jasné, že nemoc je na ústupu.

Určitě nic nového, ale dva jasné příklady toho, co umí strach. Nejen ten, který prožíváme vědomě, ale i ten uložený v podvědomí. Vážně tohle odborníci netuší? Nemyslím si. Pak je tu ale nezodpovězená otázka, proč tohle dopouští.

Existuje časový údaj, přesně vypočítaný, kdy jsme schopni si dokonale uložit do podvědomí informaci, která ovlivňuje vědomé konání. Jedná se o dvacet jedna dní, kdy systematicky ukládáme informaci, jakoukoli. Plastický chirurg a psycholog Dr. Maxwell Maltz tuto skutečnost odhalil a publikoval. Dnes z ní vychází mnoho motivačních záležitostí. Pokud tuto dobu s týdenní pauzou opakujeme dvakrát, jsme schopni se zbavit například závislosti. Tak účinná tato technika je.

Je tedy jasné, co udělá s lidským vědomím a podvědomím roční informační bombardovací systém. Dokonce, i když odoláváme, uloží červíčka. Ten se probudí k životu, jakmile se ocitneme tváří v tvář předkládanému problému.

Jak tedy tohle změnit? Poměrně snadno, stačí otočit chod událostí a změnit informaci stejným způsobem. Tedy přestat sledovat jeden informační kanál a nahradit ho jiným, pozitivním a kvalitním. Konspirační teorie? Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že opravdu funkční.