SMRT

27.01.2020

Provází nás všechny a prakticky stále. Nedílná součást života. Dokonce tak nedílná, že ji nelze odmítat, ale jen a jen přijmout. Místo toho se jí bojíme, odmítáme ji, zakazujeme si na ni byť jen pomyslet.

Snad jen, když odejde blízký člověk, zasáhne nás natolik, že si v tu chvíli uvědomíme i svou vlastní smrtelnost. Máme ji za špatnou, zlou, jen bere, nic nedává. Pohled na ni je jednoduše tak trochu jednostranný.

V případě například těžké nemoci, kdy si musíme připustit vlastní smrtelnost, najednou ale zjistíme, jak krásný je vlastně život. Jedná se o moment, kdy náš život začne mít konečně smysl a také zjistíme, kolik divností, zvláštností a hlavně zbytečností dokážeme řešit. Čím vším si umíme život komplikovat, abychom zjistili, jak jednoduchý a krásný je. Proč to nejde stále?

Samotnou mě překvapila několikrát. Během života jsem se musela smířit s odchodem několika blízkých lidí. Jako dítě jsem ji tolik nevnímala, prostě přišla. Dokonce ani stesk po odejitých nebyl tak velký. Ale s přibývajícím věkem a životními zkušenostmi byla stále těžší a složitější. Také zlejší a odpornější. Odchod tatínka, pro kterého byla sice vysvobozením, byl krutou ztrátou. Vztek, zloba, obviňování dorazily s plnou parádou. Taková nespravedlnost!

Velkou životní, možná tou úplně nejsložitější, ale určitě nejdůležitější zkouškou byla smrt mé mladší sestry. Zlomila mnoho včetně mého pohledu na ni. Jak už to bývá, svou daň si zde vybrala rakovina.

Nemoc jako taková u mladičkého člověka, který podle nás všech žít jednoduše měl, nechtěla odejít. Držela se jí pevně, odolávala veškerým snahám ji přemoci. Zabývali jsme se záchranou snad všichni a vymýšleli varianty, možnosti. Tahle práce, zbytečná práce nám všem zabrala celé týdny, měsíce. Zabrala tolik času, že jsme jaksi opomněli fakt, že stále žije, že je mezi námi.

Takže místo toho, abychom se soustředili právě na ten život a ukazovali jí všechny jeho krásy, možnosti, soustředili jsme se na smrt. Nebyl čas se životem zabývat, když byla tak blízko, tak jasně viditelná. Vyhrála panika na celé čáře.

Musím přiznat, že nejvíce asi já. Probíraly jsme společně všechno to, co jde zkusit, co by mohlo zabrat. Já byla zklamaná tradiční léčbou, ona zase nepřipouštěla možnost přidat i léčbu alternativní. Když tahle zbytečná námaha skončila a už nebylo co nabídnout, přišlo rozčarování. Už to vlastně nebyl ani vztek, ale údiv, jak jsme bezmocní ve chvíli, kdybychom mocní být měli.

Po rozčarování přišly výčitky. Kolik toho šlo určitě ještě udělat a nestihlo se, nebo se vůbec neudělalo? Co všechno jsme zanedbali? Kde jsem měla být více razantní v přesvědčování? Skončilo to asi tradičně. Vinu jsem přikládala hlavně sobě, že jsem si nestihla prosadit svoji vlastní hlavu, když ona tu sílu a vůli neměla.

Jediná věta kamarádky změnila všechno: "Nemůžeš ovlivnit myšlení druhého člověka, jeho volbu, jeho pohled, protože je jen jeho."

V té době jsem přestávala věřit, že ten krásný a vlídný Vesmír takový opravdu je. Proč tohle dopustil? Jenže když se ptáte, vždy přijde nějaká odpověď. Přišlo jich dokonce několik. Prvním a nejdůležitějším zlomem bylo uvědomění, jak je právě smrt stále s námi, patří k nám, ať chceme, nebo ne. Všichni jsme smrtelní, ale teď žijeme. Žijeme do poslední chvíle a do posledních sil si můžeme život užívat. Nebo ne, můžeme zvolit jinou cestu. Smutnit nad tím, jak nám dny ubývají a jak se ta krutá smrtka nemilosrdně přibližuje. Rozhodnutí je na nás.

Nebe, celý Vesmír pak otevřel svou náruč zcela. Jako odměnu ukázal, jak to se smrtí je, jak vidíme jen to, co vidět chceme, nebo potřebujeme. Jenže v tomhle případě nás zrak hodně klame. Každému, kdo se opravdu dívá, dá možnost zjistit, že můžeme vidět mnohem víc a také být díky tomu hodně překvapení.

Přijmout smrt za svou, přestat se jí tedy bát a užívat si naplno života neznamená nezodpovědnost. Jenže čím více se jí bojíme, tím více jí jdeme naproti. Bojíme se jí tolik, že přestáváme žít a myslíme jen na konec. Na smrt není potřeba se připravit, hystericky jí čelit je k ničemu. Jednou zcela jistě přijde a nebude se ptát. Nyní prostě žijeme a je potřeba tedy žít.