PŘÍTOMNOST

Každý den, každou hodinu, minutu, vteřinu dostáváme do vínku nové možnosti. Celý náš život je nastaven dát nám všechno, co od něj chceme. Jdeme naproti novým událostem, potkáváme nové lidi, můžeme se posouvat tak, jak se nám zlíbí.

Přesto se dokážeme zastavit v minulosti natolik, že si kolem sebe postavíme nepropustnou ohradu a čekáme, kdy se něco změní. Nebo se zabýváme budoucností tak moc, že přes naše plány nevidíme to, co se nám odehrává přímo před očima.

Umí nás trápit kde co, to, co jsme neudělali, nebo, co nám udělali jiní. Stojíme tedy na místě, nemůžeme se hnout, jsme v křeči. Proč? Protože minulost změnit jednoduše nejde. Všechno, co se odehrálo, má své důvody. Jestli jsme ale nepochopili, neznamená, že se nemůžeme pokusit pochopit kdykoli v přítomnosti. A konečně se z místa i pohnout.

Velmi mladá žena se přišla poradit, co se svým onemocněním. Diagnostikována jí byla roztroušená skleróza. Vím velmi dobře, že u nemocí, které nazýváme chronické, nebo neléčitelné, je potřeba rozklíčovat právě to, co se děje v našem podvědomí. Tam je totiž vždy důvod, proč se například imunitní systém obrátí proti nám. Prognóza ji vyděsila, tím spíš, že ještě ani nestihla založit rodinu. Zároveň jsme ale problém našly. Byl jím její otec. Již jako malou ji nutil vydávat výkony, na které se necítila. Musela se naučit jezdit na kole, přestože nebyla připravená, dokonce se bála. Ale otec vášnivý cyklista byl, chtěl tedy, aby stejný zájem sdílela jeho dcera. Co víc, musela vykazovat také nějaké výsledky. Jakmile se tedy jezdit naučila, musela s ním podnikat dlouhé výpravy. Když na lesní cestě z kola spadla a zlomila si ruku, měla chvíli klid od jezdění. Jenže nátlak pokračoval jinde. Ve škole musela vynikat, při hře na klavír musela být dokonalá, tak dostala i svou vlastní učitelku. Pomalu celé dětství plnila jen přání svého tatínka, který si jejím prostřednictvím kompenzoval své vlastní nedostatky. Matce se sice nelíbilo, jak s ní otec jedná, ale nezasáhla. Když jí bylo patnáct let, věčně nespokojený otec odešel za jinou ženou. S matkou si sice oddychly, žádné z nich nechyběl, ale rány byly příliš hluboké. Nedokázala mu jeho výchovu zapomenout, nikdy neodpustila. Přestože dostala šanci začít znovu a jinak, konečně podle svého, bála se, že když odpustí, viníka tím vlastně osvobodí a potrestán nikdy nebude. Jediné, co svým postojem ovšem získala, byla nemoc. Křeč jí nedovolovala se uzdravit.

Obecně máme za to, že pokud někdo ublíží a my odpustíme, dáváme tím najevo slabost, dokonce se vlastně postaráme, aby viník nebyl nikdy potrestán. Jedná se tedy o časté, ale také velmi hloupé vyhodnocení situace. Neznamená, že když nevidíme na vlastní oči, jak viník trpí, že není potrestaný. Umím se vžít do otce, který svou dceru takto driloval. Nešťastný muž, stále se snažící něco dokázat sám sobě, a pokud už tuhle úlohu nezvládal, tak alespoň prostřednictvím své dcery. Život takového člověka sám o sobě moc hezký přece není, je jen o neustálé snaze vydávat výkony, není v něm ani špetka uvolnění. Do hlav druhých navíc nevidíme. Jak tedy můžeme vědět, že jsou takoví lidé šťastní? A pokud se tak cítí, není přece naší věcí jim takové štěstí brát. Osobně si za pojmem štěstí představuji něco jiného.

Další mladá žena se rozhodla studovat, doplňovat si vzdělání při práci. Její vidina byla jasná. Chtěla se moc věnovat sociologii, pomáhat lidem, měla dokonce jasno v tom, jakým způsobem, bude svou práci vykonávat. Její vidina byla tak zářící, že okamžitě po skončení školy dala v práci výpověď a systematicky si šla za svým. Sen se začal rozplývat v momentě, kdy začala být odmítána. Práce jednoduše tam, kde chtěla být, nebyla. Postupně začala ztrácet naději, ideály byly ta tam. Zůstala bez práce, tedy i bez prostředků, nebýt rodičů, neměla by ani bydlení. Upadala do deprese, dokonce si začala pomáhat předepsanými antidepresivy. Jinou práci nechtěla, měla obavy, že by se tak vzdálila od svého snu příliš. Bylo tedy velmi těžké ji přesvědčit, že by měla začít znovu, ale zatím jinde. Vždyť není problém jít si za svým snem i s příjmem, jen odjinud. Nakonec souhlasila. Nastoupila na úřadě jako referentka. Byla i celkem spokojená. Jednoho dne se zde zastavila její dávná přítelkyně, která přišla cosi vyřizovat. Byly rády, že se zase vidí, a protože se blížila pauza na oběd, domluvily se, že na něj půjdou spolu. Pochlubila se s nesplněným snem i dálkovým studiem. Kamarádka tedy oslovila další známou a vysněné místo bylo na světě. Už nějakou dobu se věnuje své vytoužené práci a je šťastná, konečně i bez léků.

Proč se tolik upínáme na to, co bylo, nebo bude? Proč nedokážeme dát šanci životu tady a teď? Přijmout fakt, že co bylo před hodinou, dávno neplatí a co bude, je otázkou zajímavých osudových pochodů? Každou vteřinu si pak můžeme užít, když přijmeme skutečnost, že právě nastala.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/122150842683771?__tn__=K-R