POUTA Z MINULOSTI

11.08.2020

Jeden zajímavý citát hlásá: Není to budoucnost, čeho se bojíme, bojíme se opakování minulosti.

Proč tak lpíme právě na minulosti a bojíme se dát budoucnosti šanci? Protože neumíme žít přítomností. I když si přítomný okamžik dokážeme užít, stejně se někde v mysli objeví zrádná otázka: co když?

Paní ve středním věku se přišla zeptat na přítele, kterého potkala před více jak rokem. Lustrovala ho snad ze všech možných stran. I když jsem si říkala, že ho za tu dobu přece musela poznat, kladla další a další otázky. Bála se s ním žít, bála se zamilovat, bála se, že jí bude nevěrný. Manžel ji kdysi velmi zklamal a tak byla přesvědčená, že by se taková situace mohla znovu opakovat. Chtěla jediné, ujištění, že je takový, jakým se opravdu jeví.

Trochu smutné, ale zároveň velmi častý případ a příklad, jak si dokážeme uložit minulost a bát se díky tomu budoucnosti. Je asi pochopitelné, že opakované zklamání by mohlo být ještě bolestivější, ale pokud jsme takhle vázáni na minulost, jen umocníme myšlenku.

I když tento zvláštní strach pramení hlavně ze vztahů, tedy právě těch nepovedených, jsou i jiné oblasti života, kdy minulá zklamání znamenají, že si dáme do své vlastní cesty vlastní značku STOP. Umíme ji pak nést životem a klademe před každou novou zkušenost. Zcela dobrovolně, samozřejmě.

Měla jsem kamarádku, její trable jsme probíraly poměrně často. Byla jsem pro ni vrbou a tak se ráda svěřila prakticky s každým úskalím v životě. Když dosáhla plnoletosti, otec jí zaplatil autoškolu. Moc o ni stála, byla tedy také ráda, že bude mít konečně řidičský průkaz. Zároveň ale měla k autoritativnímu tatínkovi jistý závazek. Byly to přece jen jeho peníze, a tím do ní vložil i své naděje. Selhala u zkoušek, k dalším šla vystresovaná natolik, že nesložila ani ty. Není divu, bála se moc. Proč? Otec se jí vysmál s tím, že si myslel, jak chytrou dceru má a ejhle! Spletl se. Tohle ponížení nesla těžce. Nebyla to jediná zkušenost. Její otec ji obecně povzbuzoval k dalším výkonům tím, že se jí vysmíval, když neuspěla kdekoli. Velmi ráda si hrála s čísly, střední ekonomickou tedy vystudovala prakticky bez problémů. Dostala pochvalu. Chystala se na vysokou, jenže tady už byl zvednutý prst jejího tatínka. Připomněl jí, že bude muset opravdu zabrat, aby byla úspěšná a také nezapomněl připomenout, že případný neúspěch není žádoucí, mohl by být totiž velkou ostudou. Takže kluk, se kterým chodila, ji doslova zachránil. Pochlubila se tím, že si přeje otěhotnět, aby nemusela dál studovat, aby se už dál nemusela snažit. Podařilo se a tak byla velmi brzy v očekávání. Tiše se mi svěřila, že na vysokou moc chtěla, jen ten strach kdyby nebyl. Rychle se tedy raději vdala, po mateřské vzala práci ve mzdové účtárně v jedné fabrice. Vedla klidný život, který obnášel stereotypní péči o rodinu a pravidelné cesty do práce. Sny nechala daleko za sebou, protože v nich bylo ukryto zrádné - co kdyby?

Nedokázala pochopit, že neúspěchy k životu patří, že úspěchy jsou tu hlavně pro nás. Jak je vidí ostatní, byť se jedná o blízké lidi, není důležité. Jsme to jen my sami, kdo si může udělat radost, tedy si splnit sen.

Pravdou je, že se kamarádka dost často na otce i zlobila. Na rodiče se v tomto směru ohlížíme dost často. Formují nás, posílají do života s nějakou výbavou. V dospělosti za nás už ale odpovědnost nemají, můžeme tedy za svůj život převzít kontrolu v plné míře. Ne, pokud chceme být šťastní podle sebe, tak jednoduše musíme.

Pokud půjdeme do detailů, za našimi neúspěchy skoro vždy někdo stojí. Nevěří nám rodiče, vyhodí zaměstnavatel, opustí partner, zkoušku vyhodnotí učitel, a tak bych mohla pokračovat. A když díky všem těm lidem nepůjdeme dál, nebo jen velmi opatrně, protože tak moc ublížili, drží nás v poutech vlastně nějak stále. Necháváme je dobrovolně celé roky, aby nám dávali dál omezení, i když už ani netušíme, jak vypadají. To už je ale jen naše vina, stárnutí máme ve své vlastní režii.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/175751453990376/