POKORA

Lidské ego umí neskutečně dobře určovat, co a jak bychom měli dělat, jak bychom se měli chovat, kdy a jak jednat. Umí skvěle řídit naše životy. Ale hlavně, často dokáže oklamat představou, že když kdekoli povolíme, mohli bychom být ohroženi, skvěle nás kontroluje. Jedná tak, když je malé, nebo se tak cítí. Jenže čím více nás kontroluje, tím více je bolestivé, pokud je zraněné. Na rozdíl od duše totiž moc přijímat neumí. Chce být stále předmětem našeho zájmu.

Pokoru zcela přemůže, nekompromisně ji tlačí do pozadí, přitom právě ona umí dělat život jednodušším, hezčím, lehčím. Pokora nic nepředstírá, nemusí se ukazovat, nemá potřebu vyhrávat, nechce bojovat. Proč tedy necháváme ego tak snadno vyhrávat?

Muž miloval horolezectví. Zbožňuje hory, v zimních měsících dokonce vypomáhá jako záchranář. Jinak se věnuje manažerství, firmu, kde pracuje, umí skvěle řídit. Drsné prostředí hor mu neustále ukazovalo, jak malý v tom prostoru je. Možná proto se snažil ukázat, především sám sobě, že není tak malý, jak vypadá. Přišly první potíže. Zánět v ramenním kloubu potřeboval zásah lékařů, s lezectvím musel na chvíli přestat. Byl naprosto zoufalý, že nemůže pokračovat. Jeho otázky se tedy točily hlavně kolem zdraví. Zajímalo ho, kdy bude v pořádku a zda vůbec natolik, že bude moci znovu lézt. Pokud ano, co všechno dokáže. Ramenní kloub se opravdu uzdravil, ale hlas shora neposlechl. Jasně mu sice říkal, že by měl zvolnit, možná se před tou mohutností skal a celých hor i sklonit. Jenže touha se jim vzepřít a ukázat svou dokonalost, byla větší. Rozhodl se tedy, že půjde ještě dál a postupně ty obrovské hory pokoří úplně. Odjel do zahraničí, kde si mohl vyzkoušet poprvé lezení v prostoru, který neznal. Výzvu bral jako možnost se konečně ukázat a dokázat sobě i okolí svou sílu. Spadl, velmi nešťastně, naštěstí ale přežil. Jenže s pochroumanýma nohama. Jednou natolik, že na šplhání i po úplně malých skalách mohl zapomenout už zcela. Zhroutil se mu svět, dokonce si chvílemi říkal, proč vlastně přežil. Po propuštění z nemocnice přemýšlel, jak svůj život znovu nastartovat, jak mu dát jiný směr. Zavolal mu kamarád, který potřeboval výpomoc. Cenil si znalostí svého přítele z oblasti manažerství, a protože chtěl koupit hotel v horách, každá rada byla v tu chvíli nad zlato. Když se sešli, muže uchvátilo prostředí. Víkend byl ve znamení projednávání obchodních záležitostí a také krátkých túr po okolí. Domluvili spolu za krátkou chvíli spolupráci. Na chodu hotelu se dnes podílí oba, jsou velmi spokojení. Bývalý horolezec provádí turisty, chodí s nimi po přilehlých kopcích. Občas si dokonce vyleze na menší skálu, nohy postupně dovolily i větší zátěž. "Dnes už bych asi mohl normálně lézt, ale nemám tu potřebu. Jsem opravdu hodně spokojený. Co víc, právě tady jsem si uvědomil, že si nic dokazovat nemusím, vlastně ani nemůžu. Počasí totiž občas ukáže, kdo je tady pánem. Každý den, když vstávám, poděkuji, hory mě vzaly zpátky a daly mi novou, podstatně lepší možnost. Mám krásný život a neměnil bych." I jeho otázky se ubíraly úplně jinudy. Zajímalo ho, zda se mu za půl roku narodí chlapeček nebo holčička. Také, zda jednou půjde v jeho šlépějích a zamiluje si hory stejně.

Ego, které se neustále hlásí o pozornost, nebo hůře, ego zraněné, umí velmi potrápit naše tělo. Pokud budeme stále naslouchat jeho potřebám, může naše tělo dokonce úplně zničit.

Velmi zajímavý příběh vyprávěl pán sice v letech, ale doslova zářil. Spíše než klást otázky, si chtěl popovídat. Byl po dvou infarktech, přesto vystupoval velmi svěže a šťastně se usmíval. "Víte, první infarkt mě měl zastavit a donutit popřemýšlet, neudělal jsem to. Sotva jsem se zotavil, začal zase pracovat na domě, chodit do práce. Mám docela velkou rodinu, má své potřeby. Musel jsem jim nějak vyjít vstříc. Druhý infarkt byl ale úplně jiný. I lékaři říkali, že jsem jim skoro zůstal na stole. Postihl mě doma, v mé dílně. Zajímavé bylo, že celou cestu do nemocnice jsem své tělo doprovázel, vůbec jsem nebyl uvnitř. Sice nepochopitelná situace, ale nechávala mě v podivném klidu, neděsilo mě to. Všechno jsem viděl, veškerou manipulaci s tou tělesnou schránkou, která ležela tam uvnitř sanitky. Pak ale nastal podivný střih, ocitl jsem se na úplně nádherném místě. Bylo zalité světlem, taková krása! Přišla mě přivítat maminka, která už dlouho nežila. Krásně se usmívala a úplně nádherně mě objala. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Pak mě pohladila po tváři a řekla, abych toho už nechal, že zbytečně blbnu. Byla to její oblíbená slova, když jsem dělal něco, co se jí nelíbilo. A pak jen dodala, abych zase šel, že se znovu uvidíme. Já se ocitl v nemocnici, opět vedle svého těla. Chvíli jsem sledoval lékaře, jak se nad ním sklání, něco s ním provádějí a pak už nic nevím. Probral jsem se na pokoji. Musel jsem se chvíli štípat, jestli tělo cítím, jestli jsem živý. Dnes je všechno jinak, mám nádherný život a moc si ho vážím. Chodím na procházky do přírody, objímám stromy, pořídil jsem si psího parťáka. Do práce sice ještě chodím, ale těším se na důchod, až budu na ty procházky chodit častěji. Dům opravují většinou řemeslníci. Každý den děkuji za život, za tu úžasnou zkušenost, zároveň se vůbec neděsím smrti, naopak."

S pokorou jsme vždycky šťastnější, uvolnění, vlastně nic nemusíme. Pokora nezraňuje, je láskyplná a zároveň sebejistá. Dává nám možnost volně dýchat, co víc, přibližuje nás k Vesmíru a otevírá tak nové možnosti ukázat svět ve zcela jiných rozměrech.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/124270122471843?__tn__=K-R