PLÁNY

Plány jsou důležité. Dávají nám možnost se posouvat dál, dosáhnout toho, co chceme, ale hlavně jak to chceme. Vážně?

V plánu jsem měla vystudovat střední školu. Plán sice vyšel, ale určitě ne tak, jak jsem chtěla. V plánu bylo vdát se za milovaného muže a mít s ním šťastnou rodinu. Ano, tento plán sice vyšel, ale tak nějak napodruhé a co víc, úplně jinak. V plánu toho bylo tolik, že všechno nelze vůbec spočítat.

Mít sny a s nimi spojené i plány, není vůbec marné. Ale nechat osud, Vesmír, ať pomáhá, je ještě úžasnější. Ne nadarmo se říká, že pokud chceš Boha rozesmát, svěř se mu se svými plány.

Tady jsem tedy mimo jiné i zjistila, jak úžasný ten prostor kolem nás je. Nikdy vás totiž nenechá na holičkách, co víc, když mu dáte volnou ruku, pomáhá. Je neuvěřitelné, jak nikdy naši důvěru nezklame. Tak proč ho nevyzkoušet? Já se rozhodla, že vyzkouším. Kdysi celkem zásadně. Od té chvíle už nezkouším, nechávám ho, ať jedná.

Onemocněla mi maminka. Velmi vážně. První lékař, který její nemoc hodnotil, ji také vyhodnotil. Jeho slova, že přišla pozdě, že tato situace je beznadějná a bude se tedy jen hledat nějaké konstruktivní řešení, byla impulzem k zásadnímu plánu, nebo spíš k plánům.

Maminka bydlela sama, což žádalo řešení. A odtud se odvíjely i další plány a řešení. Plán se tedy podařilo slít do jednotlivého celku s následnými dílčími řešeními. Nějak ale nebylo jasné, co bude, když se tento plán kdekoli zvrtne a bude potřeba jednat jinak, právě v rámci těch dílčích řešení. Výsledkem byla bolavá hlava, která nedokázala už nic dalšího vymyslet. Tehdy jsem tedy udělala zásadní krok. Posadila jsem se ve svém křesle a v klidu vyslala vzkaz. "Udělej, co uznáš za vhodné, co je pro nás všechny nejlepší. Ty přece víš, co děláš a proč. Věřím ti."

Další kontrola, která měla rozhodnout, nerozhodla. Maminka byla odkázána do Prahy s tím, že zdejší lékaři by se mohli postarat lépe. A postarali, ujali se jí odvážní chlapi, kteří se nebáli trochu zariskovat. Okamžitě rozhodli o operaci, která se nejen podařila, ale s naprosto úžasným výsledkem. Následovala jen doplňující léčba, která měla zajistit spíše prevenci.

Dnes žije maminka s přítelem na nádherném místě v horách. Nosí ji na rukou, jezdí s ní na výlety, krásně se o ni stará a maminka o něj. Je prohlášena za vyléčenou a v tomto směru i za zcela zdravou.

Jedná se o skutečný příběh, o skutečný sled událostí, které se zcela minuly původními plány. Já jen zírala, kudy se ta neznámá, ale opravdu zajímavá cesta ubírá.

Připouštím, že přijmout situaci, která se jeví v první chvíli jako zcela fatální, je opravdu hodně těžké. Ale možné. Nechat jednat síly, které nevidíme a netušíme, co udělají, jak se zachovají, je pro nejednoho hodně složité. Jenže, je třeba si uvědomit, že si stejně udělají, co chtějí a stejně nás odvedou tam, kam chtějí, abychom šli. Ale situace, kdy sami netušíte, co bude následovat, protože vaše možnosti někde končí, je nejlepší k odevzdání. Tam, kde jsme schopni zasáhnout, protože máme ty dané znalosti, vzdělání, dostatečný věk a já nevím, co všechno, máme i snahu směr určovat, a také cokoli ovlivnit. Otázkou potom spíš je, zda jsme dosáhli toho, co jsme si vysnili a chtěli, splnili si plán.

JAK SE NAUČIT NEZASAHOVAT VESMÍRU DO PRÁCE?

Zvolte si den, jakýkoli den. Zkuste celý tento den nechat vše tak, jak je. Nezasahujte do ničeho, byť vás to bude neskutečně lákat. Pokud se dostanete v tomto dni do bodu, kdy znejistíte hodně, protože situace si bude žádat řešení, zkuste tento bod i odevzdat. V klidu si někde sedněte a vyšlete výše zmíněný vzkaz. Dost možná totiž zažijete to, čemu se říká zázrak.