PATOVÁ SITUACE
Kdo se někdy nesetkal s neřešitelnou situací? Dostaneme se přímo do středu problému, který se nikam, ale vůbec nikam nehýbe. Nebo se těch potíží objeví hned několik. Každý si pak jistě položí otázku, co budu dělat? Jak s takovou situací naložit?
Tady bych měla zcela jednoznačnou a velmi krátkou odpověď. S takovou situací je nejlepší naložit nijak. Prostě ji nechat být. Tím bych mohla i skončit, ale pro vysvětlení uvedu pár příkladů.
Pamatuji na období, kdy se mi během jednoho týdne sešlo několik pracovních nabídek. Konkrétně tři a jedna byla hezčí než druhá, dokonce i ta třetí. Tak jsem si samozřejmě sedla a začala přemýšlet, kalkulovat, plánovat. Všechna pro a proti vycházela stále stejně, dorazila jsem do bodu, kdy jsem se přistihla, jak zoufale se snažím něco z toho vybrat, i díky tlaku, který na mě byl vyvíjen. Naučila jsem se ale hodně důležitou věc, důvěřovat tomu, čemu říkáme Vesmír, prostor, který nás tak jako tak stejně vede. Takže došlo na odevzdání. Postavila jsem se k oknu a řekla. "Podívej, ty víš dobře, co je pro mě nejlepší. Stejně máš nějaký plán a záměr, tak víš co? Já to nechávám na tobě, dělej, co dělat máš a co víš, že je pro mě nejlepší." Pamatuji na úlevu, která se dostavila. Ustalo bombardování, otázky, rozhostil se klid. Za další dva dny se daly věci skutečně do pohybu. Jedna nabídka musela být odsunuta na později, protože majitelce se rozběhl celý soubor úkolů, které musela splnit. Nemohla se věnovat tomu, čemu chtěla. Fajn, jedna možnost tedy nebyla. Za další den dorazilo oznámení, že se další majitelce naskytla příležitost dlouhodoběji vycestovat. Nešlo odmítnout, proto odjela. Zmizela tedy další možnost. Zůstala jedna jediná, dveře byly stále otevřené, tak jsem vešla.
Z nejednoduché situace se postupně vyklubala ta úplně nejjednodušší. Zcela jasná a zřetelná. Nebylo potřeba dál přemýšlet, kalkulovat, plánovat.
Když dorazila mladá žena, její návštěva nezůstala bez následků. Přišla totiž rozhodnutá. Vdaná paní, které se právě chystal syn na vysokou školu, se zamilovala až po uši do jiného muže. Z výkladu byla zklamaná, odcházela rychle, možná i znechucená. Byla jsem si skoro jistá, že už ji neuvidím. Jenže za pár měsíců byla zpět. Tentokrát v naprosto neřešitelné situaci. Karty ale ukázaly stejný vývoj, žádné překvapení. Naskočila spousta vykřičníků i otazníků. Už si tak jistá nebyla. Jedna žena mezi dvěma muži, kdy vůbec netušila, kam se vrtnout. Přítel už tak zamilovaně nevystupoval, dokonce ji přestal přemlouvat, aby se rozešla s manželem. Manžel ale stihl pochopit, že nejspíš nemá šanci, tak si začal zařizovat nový život. Měla velký strach z toho, že nakonec zůstane sama. Podařilo se ji ubezpečit, že tohle prostě dopadne, ono totiž vždy, úplně vždy všechno nějak dopadne. Přijala tedy i možnost, že má začít úplně jinak, jinde, prostě začít nový život. Všechno odevzdala, nechala být. Začala si konečně užívat života, bez toho aniž by se musela ohlížet na druhé. Zazářila pro sebe. Další návštěva proběhla zcela nedávno. Tentokrát už zářila nejen pro sebe, ale i pro dalšího muže, svého manžela. Do vztahu vnesla něco, co v něm už nebylo. Vášeň. Vyprávěla, jak se s mužem začala scházet, jako za starých časů. Jednoduše randili. Jedna schůzka rozhodla, zůstal napořád. Jezdí společně na výlety, dovolené. Každou si umí pořádně užít. Mají pro sebe také dostatek času, syn je v Praze, domů jezdí jen na víkendy. Je prostě mimořádně šťastná.
Čas je prostě stále v pohybu, nejde zastavit. Události se tím pádem stále někam vyvíjí. Nikdy nestojí na místě, byť nám to tak připadá. Jen máme snahu je posunout, postrčit, něco s nimi udělat. Jenže právě tahle snaha často ten správný vývoj také brzdí.
Naše boje jsou naprosto zbytečné, plány dost často také. Dokonce ani nemoc nelze vybojovat. Vždy, opravdu vždy je potřeba "problém" přijmout, vzít ho konečně pod svá křídla, dát mu najevo, že víme, že je náš. Pak se totiž z nepřítele stane buď přítel, se kterým se jde domluvit, nebo prostě odejde.
Doporučením je jen důvěřovat. Vědět, že ne všechno máme pod kontrolou, troufám si naopak říci, že pod naší kontrolou nemáme vůbec nic. Vědět, že jsme součástí procesu, kdy musí další a další události ovlivňující tu naši, přestože je nevidíme, proběhnout. Jen tak vše může jít tak, jak má a tedy v tom nejrychlejším možném čase. Nic se neděje náhodně, vše má svůj důvod. Není ten život krásně jednoduchý?
https://www.facebook.com/photo?fbid=147157836849738&set=a.102163594682496