ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění je téma věčné, které nás trápí napříč věkem i generacemi. Celý život se potkáváme s lidmi. Ne všichni se k nám chovají tak, jak chceme. Často nám umí ublížit tolik, že nás to trápí po zbytek života. Otázka je jen, komu tím trápením vlastně ubližujeme?

Jsme to samozřejmě jen my sami, kdo trpí, kdo se zlobí, kdo si myslí, že tím tomu druhému nějak znepříjemní další život. Opak je ale pravdou. Dost často totiž objekt naší nenávisti ani netuší, že je nenáviděn, tím spíš, aby se tím ještě trápil.

Žít minulostí a trápit se celé měsíce či dokonce roky něčím, co už stejně nikdy nezměníme, nás může stát dokonce život.

Odvoláváme se sice na duši, ale v případě neodpuštění hraje podstatnou roli právě naše ego. Jeho zranění je totiž pro mnoho z nás nepřípustné, ego vlastně ani netuší, jak s tím vším pracovat. Měli bychom to být my, kdo pracuje nejprve právě s egem a pak dále na odpuštění. Duše odpustit zvládne, dokonce celkem snadno.

Je potřeba si uvědomit, že všichni nějak jednáme, nějak vyhodnocujeme chování ostatních, situace. Každý máme nějaký svůj úhel pohledu. Navíc, nic se neděje náhodou, náhody vlastně ani neexistují. Vše, co se nám děje, nám má otevřít oči, umožnit nám pochopit, kde na sobě musíme zapracovat. Nikdo z nás nakonec není dokonalý, naše výbava nevyhovuje NIKDY všem, byť se snažíme žít v souladu s Vesmírem opravdu hodně. Proto i my můžeme ublížit, často aniž bychom si tento fakt dokonce uvědomovali. Zároveň ale nikdo z nás nenese odpovědnost za to, jak ostatní vyhodnotí, co si myslíme, jak jednáme. Pak se jen dostaneme do začarovaného kruhu, ze kterého je těžké vystoupit a tak se trápíme. Nebo trápíme své blízké, známé.

Často je za nenávistí k druhému ještě vztek. On si přece žije tak dobře, má se skvěle, zatímco já tolik trpím. Může za to on! Omyl. Za podobný pocit si můžeme jen my sami. Navíc, že situaci nějak vidíme, neznamená, že taková doopravdy je. Nechodíme v botách druhých, nevidíme jim do hlavy, ani netušíme, jak takovou situaci vidí oni. Nebo tušíme, protože i ten druhý nám může říct: jsem v právu. Snadno se tedy stane, že žijeme v nenávisti a vzteku jen proto, že se něco mylně domníváme.

Dokonce, i když je na druhé straně konkrétní záměr ublížit zcela konkrétním způsobem, nic nezmůže fakt, že nenávidíme, zlobíme se, odsuzujeme. Ničíme jen sebe, své zdraví, svůj další život.

Tyto zátěže nám nemůže nikdo odebrat, dokonce ani čas nic potupně neodejme. Někdy se dokonce tato břemena stanou naší součástí a my je dobrovolně neseme životem, kdy jsou stále těžší, protože naše unavené tělo nemůže. Začne se tedy ozývat.

Každý, kdo umí odpustit, nechat minulost za sebou, ví, jaké je se zbavit těchto úplně zbytečných břemen. Může popsat tu neuvěřitelnou úlevu, radost, která se dostaví. Objeví se prostor pro mnoho dalších zážitků, mysl pracuje na vyšší výkon, je schopna vyprodukovat nové a lepší nápady. Je to odměna za snahu, za převzetí vlastní zodpovědnosti za náš život.

JAK ODPUSTIT?

Asi nejlepší je vůbec takové břemeno nepřijímat od samotného začátku. Pokud tedy kdokoliv ublíží, klidně se vztekejte, zlobte se, ale až se alespoň trochu uklidníte, vzniklou situaci analyzujte. Ptejte se, co se vlastně stalo, proč asi? Za vším, úplně za vším, opravdu i za tím nejhorším možným ublížením je možné najít něco dobrého, něco, co je pro nás důležité.

Pokud už takové ublížení prožíváte, zastavte se, dovolte si o něm popřemýšlet. Klidně ho opět rozeberte ze všech stran, ale stále hledejte to jediné, co je přínosem. Co vám vzalo, proč se ublížení cítíte, víte, teď je potřeba změnit právě ten zmiňovaný úhel pohledu. Zpětně jste navíc schopni si lépe připomenout přínos. Nikdy byste nebyli tam, kde teď, nebyli byste silnější, odolnější, vaše cesty by se ubíraly úplně jiným směrem. Vzpomeňte, kolik lidí byste nepotkali, kolik situací nezažili. Všechno nás přece posouvá, dává nám nejen sílu, ale i zcela jiné rozměry, moudříme. Jste tady, ustáli jste to, přece se jedná o nejdůležitější fakt.

Pak si v klidu sedněte a dýchejte. Až budete zcela klidní, vybavte si tam někde ve Vesmíru světlo, energii, která na nás dohlíží, je milá a má snahu pomoci, vždycky. Požádejte, ať vám pomůže s tím břemenem. Ať vám ho klidně i odebere. Sledujte, co se bude dít. Když budete hodně uvolnění, ucítíte úlevu hned. Nezapomeňte poděkovat. Zmíněné cvičení můžete i opakovat.