ODMÍTÁNÍ

Můžeme odmítnout nátlak rodičů, kteří nás nutí studovat, protože chceme něco jiného. Můžeme odmítnout žádost o ruku, protože chceme být sami, být s někým jiným. Můžeme odmítat cokoli, co by nám mohlo bránit žít život takový, jaký chceme. Jenže nemůžeme odmítat to, co je naše, tím spíše ne, pokud chceme ještě navíc cokoli z toho změnit. Můžeme totiž měnit jen to, co máme plně pod kontrolou, co opravdu vlastníme.

Odmítání bychom měli hlavně nejdříve dobře promyslet. Často v tomto směru podceňujeme signály, které přicházejí. Nedostáváme, co chceme, ale co potřebujeme. A občas dostaneme něco, co se nám ani trochu nelíbí. Jenže vždy se tak děje z nějakého důvodu.

Mladý muž mi vyprávěl, jak onemocněl. Dost přibral na váze, protože se v jídle moc nekontroloval, jedl hlavně hotová jídla. Tak začal chodit do posilovny. Jenže problémy se srdcem, vysoký krevní tlak mu nedovolovaly cvičit, musel přestat. V tu dobu začal svou nemoc nenávidět. Nechtěl ji. Vždyť mu bránila žít kvalitní a hezký život, takový jaký chtěl. Odmítal tak dlouho, až skončil v nemocnici se srdeční příhodou. Bylo mu něco málo přes třicet let. Na zdravotní problémy tohoto typu tedy velmi mladý. Měl najednou spoustu času se zamyslet. Bylo hezké počasí, rozhodl se tedy se projít po nedalekém parku, což mu lékaři i doporučili. Sedl si na lavičku, protože spatřil veverku na blízkém stromě. Pozoroval ji. Běhala po kmeni, za chvíli se objevila další. Sledoval, jak se spolu honí, dovádějí, provokují ptáky. Jedna z veverek se osmělila a přišla blíž. Možná chtěla něco na zub. Začal si s ní povídat, seděla na zadečku se zdviženými předními pacičkami a naslouchala mu, nebo to alespoň tak vypadalo. Přiblížila se ještě víc, jako by rozuměla. Pak se dokonce osmělila až na lavičku. "Nikdy nezapomenu ta maličká očička, která mě sledovala. Bylo v nich něco zvláštního, taková neskutečná něha a porozumění. Vyprávěl jsem jí o svých problémech, o své nemoci. Ona celou dobu naslouchala. Nemohl jsem jí nic dát, nic jsem s sebou neměl, nenapadlo mě, že potkám tak úžasné stvoření. Když jsem se vypovídal ze svých bolístek, říkám jí, neboj, něco s tím udělám, nejsem žádný srab. Pak odhopkala pryč. Obě veverky mi zmizely z dohledu." Celá záležitost ho tak rozněžnila, že se nejen nepřestával usmívat, ale dokonce za zkušenost poděkoval a pak se rozplakal. Poděkoval dokonce i za svou nemoc, za možnost tohle zažít. Za další dva dny ho propustili z nemocnice, jeho výsledky byly vynikající. Rozhodl se, že se svou nemocí nebude bojovat, že ji prostě přijme a bude se snažit, aby se nevrátila. Začal dokonce chodit i do posilovny. Krevní tlak je v pořádku, přestal brát dokonce léky, přestože je měl mít nastálo. Srce se také srovnalo, byl prostě zdravý jak rybička. Díky cvičení i lepšímu způsobu života hodně zhubnul. Stačilo přitom tak málo, svoji nemoc přijmout, aby také mohl cokoli měnit.

Vesmír kostky nehraje, stále nás vede, dává možnost pochopit. Nebojovat, jen poznat, hlavně sebe sama. Všímat si dobře všeho, co nám říká.

Klientku opustil přítel. Nechal ji samotnou s malým synem. Přišla se poradit, věděla velmi dobře, proč odešel. Dokázala si přiznat svou chybu. Chtěla se vdávat, chtěla nový dům, chtěla další dítě. Přítel se sice snažil, ale tlak na něj byl příliš velký. Začal tedy se svatbou otálet, vymlouval se, oddaloval možnost termínu. Nechtělo se mu ani do dalšího dítěte, věděl velmi dobře, že se tlak na něj ještě zvýší. Začal vybavovat hypotéku, k tomu jedinému se dostal. Ale i tady přišly první náznaky, že se mu do společného bydlení nechce. Čím více se vzdaloval, tím více se klientka rozčilovala a zvyšovala tlak. Když jela jednou navštívit rodiče, vrátila se do bytu, kde už nebyly jeho věci. Odstěhoval se. Nedokázala pochopit, jak ji mohl takhle zradit. Vždyť mu dala skvělého syna, milovala ho. Alespoň se dokázala zamyslet. Stejně ale začala přítele přesvědčovat, že se změní, že změní i přístup. Nevěřil jí. Ona ho podezírala, že odešel zbaběle za jinou, i když jinému vztahu nic nenasvědčovalo. Žil v malé garsonce úplně sám. Chodil si jen pro syna, snažil se rozhovorům s ní vyhýbat. Odmítala přijmout fakt, že tak se situace prostě nyní má a je potřeba ji pochopit. Nechat vše být, dát čas tomu, aby se skutečně rozhodl. Byla dlouho přesvědčená, že bez boje ho prostě ztratí nadobro. Jednoho dne přišla pohublá a zlomená žena. Bez nálady, bez energie, bez snahy se snažit o cokoli. "Nechce mě už ani vidět. Dokonce i styku se synem se vyhýbá, jen aby nemusel potkat mě. Prohrála jsem a vzdávám to." Rozplakala se. Jenže právě v tomto okamžiku nastal zlom. Ve chvíli, kdy sice tak úplně nepřijala jasný fakt, ale vzdala snahu cokoli změnit, začaly se věci hýbat směrem, kterému svým věčným bojem jen brala sílu. Přítel se začal objevovat častěji, chodil zase hlavně za synem. Ona se ponořila více do práce, přestala se snažit. Pozval ji na večeři a vztah zase dostal svůj starý náboj, možná dokonce ještě větší. Znovu se sice snaží i hypotéku, ale vše ostatní jde zatím stranou. Není přece kam spěchat.

Jasná ukázka toho, jak si osud svou cestu vždycky najde. Nedělá nám přitom žádné naschvály, chce jen, abychom pochopili, co je důležité nejen pro nás, ale pokud jsme ve vztahu, i pro toho druhého. Umění se mít rád není žádné sobectví, ale jasné poznání sebe sama. Pokud se totiž máme rádi, dokonce se milujeme, nemáme nutkání si cokoli dokazovat, cokoli uspěchat. Láska k sobě znamená, že si nenecháme ubližovat, tím pádem neubližujeme ani druhým, protože nemáme tu potřebu. Pak i velmi snadno přijímáme.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/118766906355498?__tn__=K-R