NEMÁM NA TO

10.02.2020

Kdo někdy neslyšel: O to se ani nepokoušej, na to nemáš. Nejsi dost velký, malý, hubený, znalý, starý a tak dál. Okolí nás nakonec ujistí, že buď musíme s naším snažením splnit si sen, počkat, nebo se vzdát úplně. Nevyhovujeme přece standardům.

Kolem nás je sice spousta příkladů, že tomu tak není, ale snadno se necháme přesvědčit, a tak si podstatně méně věřit, nebo si nevěřit vůbec. Nebudu se přece pokoušet zcela zbytečně o něco, co je dopředu odsouzeno k zániku. Naše sny někdy nedostanou vůbec šanci, protože je tu neustále známé CO, KDYBY? Ztrapním se, znemožním, nemohl bych si pak vážit sám sebe. Co hůř, splněním svého snu bych si mohl dokonce zkomplikovat život.

Sama dost často žasnu nad příběhem Australana, kterému se říká "muž bez končetin" a který se jmenuje Nick Vujicic. Nemá ruce ani nohy. Přesto cestuje po celém světě, inspiruje další lidi, oženil se a má dokonce syna. Nejednou slyšel, že by měl být raději někde v ústraní, protože jen tak se lze vyhnout životním zklamáním. Má za sebou dokonce pokus o sebevraždu. Nakonec si ale řekl, že za pokus opravdu žít, vůbec nic nedá a podařilo se. Nejprve ale překonal výsměch, věčné odrazování, nejeden neúspěch.

Zaujalo mě vyprávění klientky, která sen měla. Chtěla pracovat se zvířaty, možná dokonce zkusit veterinu. Odrazovali ji rodiče. Maminka byla ekonomka a otec manažer. Tak bylo rozhodnuto, šla studovat ekonomii. Vysvětlení? Oba rodiče se shodli, že pokud si splní sen, tak se hodně nadře, na což nemá kondici a bude muset pracovat ve špíně, také v zimě. Naskytla se jí ale zajímavá příležitost o prázdninách, když skončila třetí rok střední školy. Kamarádka jí nabídla brigádu na farmě. Přijala s nadšením a skutečně se tehdy hodně také nadřela. Kromě starosti o zvířata a mazlení se s nimi, ji totiž čekala ještě práce na poli. Jenže prožila nejkrásnější léto ve svém životě. Tehdy si dokázala i přes pláč maminky prosadit svou. Vysoká ekonomická škola nepřicházela v úvahu, chtěla jít nejen pracovat, ale tam, kde jsou zvířata a příroda. Slovo dalo slovo a kamarádka se postarala o stálé zaměstnání. Své znalosti z účetnictví hojně využila také, zbyl čas se starat o zvířata, mazlit se s nimi. Když nasbírala dostatek zkušeností, postavila se na vlastní nohy. Má svou vlastní farmu, šťastnou rodinu, jak sama řekla, nádherný život, který by neměnila. Výsledek? Rodiče intenzivně shání pozemek nedaleko, aby mohli být blíž krásně přírodě a vnoučatům. Její život je totiž oba velmi zaujal, chtějí dokonce pomáhat, utéct navždy z města.

Velmi zajímavý je také příběh klientky, která naopak s čísly pracovat chtěla. Rozhodla se tedy pro ekonomickou školu s tím, že nejlépe by se mohla uplatnit jako účetní. Tady opět zakročila rodina. Odradili ji s tím, že matematika, která bude i předmětem maturitním, je pro ni moc náročná. "Tak dobrá nejsi!" říkali. I když známky neměla nejhorší, strach z toho, že na střední škole neuspěje, rodina přenesla i na ni. Měla se podle rodiny rozhodnout pro něco pořádného, co ji v budoucnu také uživí. Nechala se přesvědčit, nakonec uznala, že mezi spolužáky jsou opravdu chytřejší a jí tedy nezbývá nic jiného, než slevit. Vyhrála kadeřnice, tedy hlavně díky babičce, která se právě tím celý život živila. Sice úspěšně obor dokončila, jenže práce s vlasy ji nejen nebavila, dokonce jí byla odporná. Po skončení školy tedy nastoupila jako prodavačka. I tady pomohla kamarádka, věděla moc dobře, že je šikovná, tak ji požádala o pomoc s podklady. Klientka byla na mateřské a uvítala nejen možnost přivýdělku, ale také možnosti začít dělat to, co vždy chtěla. Krátce na to už studovala dálkově střední školu. Již během studia získala práci, kam po mateřské nastoupila. Dnes je za vývoj situace moc ráda. Stihla se důkladně připravit na práci, kterou dnes dělá. V účetnictví mimochodem úspěšně podniká.

Pravdou je, že svádět vinu na druhé, je hloupost. Tvrdit, že kdyby mě okolí neodrazovalo, mohl jsem něco dokázat, je zcestné. I s tím se ale poměrně často setkávám. Je jen na nás, zda si alespoň vyzkoušíme, jak dobří opravdu jsme. Zda jsme připraveni si plnit sen přímo, nebo se ještě něco naučit. Můžeme si jednoduše vybrat, zda nad svým životem plakat, nebo ho vzít pevně do svých rukou. Naše sny nemusí vždy vyjít. Dokonce se stává docela často, že nevyjdou. Ale Vesmír ví dobře, co dělá. A i tady platí, že nedostáváme, co chceme, ale co potřebujeme. Nikdy nás ale nenechá "v rejži." Jen pozvolna odvede jinam, tam, kde být máme. Každá zkušenost je velmi, velmi cenná. A výsledek stojí pokaždé za to!

JAK SI SPLNIT SEN?

Cítíte v hloubi duše, že byste chtěli něco vyzkoušet, dělat, jít jinou cestou, ale nevěříte si? Pokud nechcete být zrovna astronaut, tedy je váš sen splnitelný, zkuste alespoň nakouknout. Sledovat mimochodem oblohu zblízka jde také, i když ne rovnou z kokpitu vesmírné rakety. Je potřeba udělat jednoduše první krok. Vrcholovým sportovcem nejspíše nebudete, pokud máte problémy třeba se srdcem, ale jsou i další cesty, jak se takovému snu přiblížit, jen jinak.

Připusťte prostě jiné cesty, než je ta vaše jasná a načrtnutá. Pokud milujete hvězdnou oblohu a osud vás chce mít pevně na zemi, má k tomu důvod. Tak se nechte prostě vést. Jestli se vidíte na olympijských hrách, ale není vám například ze zdravotních důvodů dána možnost cokoli reprezentovat, jsou přece i jiné možnosti, jak se podívat. Jestli chcete něco tak snadného, jako být účetní, nebo mít svou farmu, máte vyhráno. Takový sen splnitelný je.

Přestaňte se ohlížet na omezení, na zkušenosti a řeči jiných. Zvažte síly a možnosti své, ty o kterých jasně víte. Nikdo vás nezná tak dobře, jako se znáte vy sami, dokonce ani vlastní rodiče ne. Nezabývejte se hned na začátku tím, jak to dopadne. Vše nakonec nějak dopadne. Teď něco chcete, tak prostě jděte.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/114803820085140?__tn__=K-R