MUSÍM POMOCT

Pomoct všude tam, kde je pomoc nutná, spasit svět. Máte tuhle snahu? Měli byste si ale potom pamatovat jedno důležité a základní pravidlo. Pokud totiž čekáte vděk, pochopení, jakoukoli zpětnou vazbu, věřte, že v naprosté většině se opravdu nedočkáte. Vůbec nejhorší druh pomoci je, když vynakládáte snahu tam, kde se po nás žádná nežádá. Nejen, že v takovém případě žádná pochvala nepřijde, ale dorazí často jen vztek a zloba.

Příroda kolem nás trpí a úpí. Dává jasně najevo, že tudy už opravdu jít nemůžeme, musíme se změnit. Jenže, právě tohle bychom měli kolem sebe i vidět. Že nevidíte? Já často také ne. Navíc, v dnešní konzumní společnosti zcela uhnout, nelze. Jde ale hledat alternativy, zajímat se, kde můžeme něco dělat jinak. A když tyto cesty objevíme, také jich využít.

Sama jsem měla tuto snahu a přesvědčovat všechny kolem sebe, jak by se měli změnit. Nezmění, ne takhle. Naopak se vysmívali, přesvědčovali o opaku. Rozhodla jsem se tedy, že se přestanu trápit tím, co jiní vidí jinak. Jdu prostě svou cestou, a i když přijde stále ještě okolí dost divná, jedná se jen o úhel pohledu jiného člověka. Jeho boj. Já ten svůj už vzdala, protože nemá cenu bojovat. Všimla jsem si jedné důležité věci. Pokud totiž nenásilně jdete příkladem, okolí se začne přidávat. Není slepé, jen k té svojí cestě musí také nějak dojít.

Každý jsme v tomto směru někde a každý musíme pochopit souvislosti. Stejné je to se vším ostatním. My něco víme, něco jsme pochopili, k něčemu se dostali, ale ostatní jsou někde za námi, nebo před námi. Učíme se přece navzájem. Tahle cesta má tedy i svá pozitiva. Je zajímavá, kreativní, poznávací. Není právě tohle učení nádherné?

Bydlím v panelovém domě. Před ním je několik kontejnerů na komunální odpad a další na tříděný. Město navíc dává možnost jisté slevy, pokud poctivě třídíte. Mezi sousedy je spousta mladých rodin s malými dětmi. Osobně se opravdu snažím, pro někoho dokonce zbytečně hodně, ale mě to vyhovuje. Dávno mě nerozčiluje, když otevřu kontejner na komunální odpad a v něm je několik pet lahví, ten na plast je mimochodem hned vedle. Pokud je někomu jedno, co si do budoucna chystá za prostředí, proč ne. Bohužel, tito lidé pak mezi prvními utíkají do lékáren nakoupit roušky a celá balení vitamínů, kdyby náhodou ten koronavir dorazil. Ale jak říkám, jedná se o svědomí každého z nás, každý jsme na té své cestě někde.

Starší pán, který měl evidentně problém s pohybem, vysvětloval, že je po mozkové mrtvici, také po infarktu. Byl náležitě pyšný, jak své zdravotní potíže zvládal. Pomohla mu hlavně sestra. Tady ale sklopil hlavu. Vyprávěl, že má dvě dcery. Obě přece musely někde bydlet, tak šetřil na domy a podařilo se. Jeho dcery žijí v krásných domech, které prakticky postavil jejich otec. A teď, když onemocněl, neměly čas. Musela se o něj postarat sestra. Smutný fakt, se kterým se setkávám často. Ale také jasná ukázka, že přehnaná snaha se postarat o druhé, není v naprosté většině oplácena. Přenášet druhé přes kamení, aby se nezranili, nezničili boty, nemuseli zakopávat, neznamená, že oni budou přenášet nás. Jenže, až je jednou někdo přenášet přestane, s chůzí po tak složité cestě si moc rady vědět nebudou. Budou zakopávat, ničit si boty, zraní se častěji než ti, kteří cestu znají.

Cvičení je tedy víc než jasné. Pomáhejme tím, že půjdeme příkladem. Okolí není slepé, všímá si a pozoruje. Rozesmál mě pán, který si dával v prodejně u pokladny na pás své zboží za tím mým. Došla mi domácí vajíčka, bylo nutné zvolit na chvíli alternativu, měla jsem tedy ta bio. Pán moje vejce bedlivě sledoval, a protože byl čas, nedalo mu, aby se nezeptal, jaký je jako rozdíl mezi těmi v platě za stejnou cenu těch v malé krabičce. Moje odpověď ho evidentně hodně překvapila: "Ta moje snesly šťastné slepičky, pobíhající někde po dvorku. Nebyly zavřené v klecích." Sice se trochu pohrdavě usmál, možná kdyby dokonce našel více odvahy, poklepal si na čelo. Ale vzápětí zvážněl. Že o něčem hodně přemýšlí, si nešlo nevšimnout.