MOHU SE MÍT RÁD?

Spolu se změnami přichází nové začátky. Je jich spousta. Výklady na toto téma mě baví, mohu ukázat směr, mohu pomoci v podobě dobrého naladění. Karty, konkrétně tarotové jsou v tomto smyslu naprosto úžasné. Nikdy totiž neříkají nic ve stylu: Hele připrav se, bude průšvih! Ale vždy připravují na možnost průšvihu, kterému se jde vyhnout. Vidí cestu, po které jdeme, a zároveň upozorňují na nebezpečí. Umí doporučit změnu směru, ukázat cestu lepší, snadnější. Pravda, někdy i nesnadnou, ovšem rychlejší. Dá se s nimi doslova čarovat.

Co je zajímavé, právě ta variabilita spoustu lidí děsí. Nechtějí jít jinudy, chtějí jít cestou dosavadní, je přece tak jednoduchá, protože ji znají. Zakopávají sice co krok, ale sejít nechtějí. Musí zdolávat nejednu překážku, ale vždy proto, že někdo alespoň trochu drží za ruku. Často dost mizerně. Proto občas pustí, ale stejně se jí umíme křečovitě znovu chytit a klopýtat dál.

Mám dlouholetou klientku, její příběh je stále stejný, neměnný. Má manžela, dva syny. Jeden vystudoval vysokou školu, žije v Praze, kde už pár let řídí firmu. Manžel už celé roky nepracuje, občas, vždy když ho donutí okolnosti, si najde krátkou brigádu. Pomůže vylepšit rodinný rozpočet, zazdít vzniklou díru, nebo má prostě dost klientčiných nadávek. Tak v té chvíli na moment položí ovladač od televize na stůl a jde pracovat. Druhý syn sice studovat začal také, ale zalíbil se mu otcův život. Dokonce natolik, že se školou rychle skončil a nyní se s otcem o ovladač dělí. Občas oba vyrazí do práce. Ona pracuje na směny jako zdravotní sestra. Oba muže podporuje nejen finančně. Samozřejmě vaří, uklízí, dělá další práce. Je nešťastná, zoufalá, touží po změně. Ví, že kdyby zůstala sama, bude klidnější, vyrovnanější, šťastnější. Zároveň nechce změnu udělat. Karet se chodí ptát na cestu, odchází spokojená, že tenhle příběh dokola žít nemusí. Po nějaké době je zpátky, opět zoufalá, uštvaná, vždy s dalšími vráskami ve tváři.

Občas je pro někoho snadnější nadávat na osud, přijímat tupě rány a pak si v koutě poplakat. Proč nové začátky lidi tolik děsí? Osud přece jen ukazuje, co děláme špatně a co bychom tedy měli dělat jinak. Jenže jsme to my, kdo musí jít změnám naproti.

Muž ve středním věku se přišel poradit, zda odejít za přítelkyní, se kterou mu bylo moc dobře. Žil u matky, v době, kdy dorazil poprvé, mu bylo více jak čtyřicet let. V pořadí už čtvrtá žena v jeho životě chtěla jen skutečného partnera, se kterým by mohla sdílet i domácnost. Pokusil se takto od maminky odejít několikrát. Díky tomu, že to nedokázal, pohřbil všechny předchozí vztahy. Matka ho ale pustit jen tak nechtěla. Pokaždé, když se rozhodl, že odejde, začalo vyčítání, že ji opouští a tím odsuzuje k živoření. Otec zemřel před mnoha lety a maminka se na syna upnula natolik, že další vztah byl pro ni nepřijatelný. Pán tedy znovu sebral odvahu a odstěhoval se k přítelkyni. Ta byla v té době již i těhotná. Jeho návštěvy u maminky byly častější, zpustila totiž frontální útok. Opakované telefonáty, ve kterých vyčítala, jak ji nechal samotnou, ho ubíjely. Nakonec se tedy rozhodl, že matku přestěhuje k sobě, tedy samozřejmě i k přítelkyni. Bohužel, nátlak nepřestal. Tentokrát se obrátil směrem k jeho partnerce, vždyť jí přece doslova ukradla milovaného syna. Odložena byla díky tomu i svatba, protože vývoj dával tušit spíše rozchod. Zasáhl osud, maminku postihla příhoda, po které skončila v nemocnici, krátce na to zemřela. Trvalo celkem dlouho pána přesvědčit, že udělal maximum, že více prostě nemohl. Začal si tedy opravdu užívat své nyní již manželky a maličkého syna. Pochopil.

Nemůžeme změnit myšlení jiného člověka, nejde to. Můžeme změnit jen sebe. Stát si za tím, co chceme. Nemusíme jít přitom vůbec přes mrtvoly. Stačí obyčejná komunikace. Ale pokud chceme být šťastní, měli bychom se o své štěstí také postarat. Tyto dva příklady jen ukazují, že občas je potřeba se o sebe brát.

Když totiž budeme do nekonečně plnit přání jiných, nejen, že máme vedle sebe sobce, který to dovolí, budeme takové přání plnit na úkor sebe sama. Občas je totiž potřeba se umět za své štěstí postavit a jít. Dokonce navzdory tomu, že se musíme postavit velmi blízkému člověku. První příklad ale jasně ukazuje, že i když obětujeme svůj život, neznamená to, že se cokoli změní.

Sebeláska není sobectví. Je jen důkazem, že si umíme vážit sebe sama a tím pádem i druhých. Umíme pak respektovat nejen své štěstí, ale i štěstí druhých. Vytvoříme kolem sebe naprosto dokonalý a skvělý svět.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/140623710836484?__tn__=K-R