MÁME SE BÁT?

Slovo přejaté z angličtiny (stress), znamená napětí, zátěž. Nakonec, kde a jak vlastně vzniká, není žádným tajemstvím. Naučili jsme se ho proto i velmi často používat. Nejhorší ovšem je, že mu možná i díky jeho zažití až takovou důležitost nepřikládáme.

Jenže, naše tělo je geniální. Dokáže si vytvářet, a to zcela samo bez našeho přičinění, také svou ochranu. Umí to na všech úrovních, pokud mu někde ubližujeme. Umí se tedy i velmi rafinovaně bránit proti nadměrnému stresu.

Stres má svým způsobem pomáhat (eustres) a vést k lepším výkonům, jenže také jen v krátkodobé formě. Pokud se zde přesáhne daná mez, máme problém (distres). Dost často nemalý. Mysl a tělo se začnou bránit, a když tyto signály přehlížíme a včas nezasáhneme, jsme jednoduše zastaveni úplně. Jenže bez naší vůle tento stav ovlivnit. Pak hledáme složitě cestu z osobního pekla směrem ven.

Co tedy vlastně dělat, pokud nás přepadne koronavir a jiné, životu ohrožující potvory? Které se tady navíc zdržují a ohrožují nás celé měsíce? Paradoxně právě stresem jdeme problému přímo do náruče, do jeho středu. Bojíme se vlastní smrtelnosti tolik, že jí jdeme, navíc dobrovolně, naproti. Je totiž dokázáno, že až 80% lidí, kteří kdy byli v centru jakékoli nákazy, zabil právě strach a stres. Oslabené tělo je totiž tím nejlepším možným příjemcem nejen koronaviru.

Stará indická báje vypráví: Šel poutník do velikého města a potkal v poušti Smrt s kosou. Ptá se jí, kam tak spěchá. Smrt říká, že ji posílá Bůh, aby skosila morem padesát tisíc lidí. Za nějaký čas potkal poustevník Smrt zase. A hned na ni: "Nestojíš v slově, měla jsi zahubit jen padesát tisíc lidí, ale zahubila jsi sto padesát tisíc lidí." Na to Smrt: "Dodržela jsem slovo, zahubila jsem morem jen padesát tisíc lidí. Těch sto dalších zemřelo strachem."

Dostáváme už poměrně dlouho jasná sdělení, že nežijeme dobře, nic nevracíme, skoro ničeho si nevážíme. Dary přírody bereme jako samozřejmost. Že s tím vším tahle podivná nemoc, šířící se světem, nemá nic společného? Obávám se, že opravdu má. I když takhle dál žít nemůžeme, nechceme se vzdát svého pohodlí. Dostáváme jasný vzkaz. Příroda si umí poradit, umí zařídit, abychom jí dál neubližovali. A pokud nepochopíme nyní, až pokoříme tuto podivnou nákazu, budeme s největší pravděpodobností čelit dalšímu, určitě horšímu problému. Jestli nevyslyšíme jasný signál, přijde trochu hlučnější a intenzita se bude už jen zvětšovat.

Stačí si přece jen všímat, jak to chodí v běžném životě. Velmi mladý muž přišel zcela normálně, ale až když si sedl naproti mně, všimla jsem si, že má protézu levé nohy. Musel noze trochu pomoci, aby si mohl pohodlně sednout. "Nehoda na motorce," utrousil. "Druhá je dobrá." Svůj problém bral s nadhledem a dokonce úsměvem. Jeho postoj mě potěšil. "Nežil jsem úplně hezky, dost jsem našim zatápěl. Bral drogy, i když tedy jen ty slabší. Maminka kvůli mně dost zestárla." Posteskl si a posmutněl. "Když jsem se s kamarádem vyboural v autě, měl jsem pochopit, že takhle dál žít nemůžu. Kamarád sice řídil, ale zároveň měl alkohol, já to věděl. Nic jsem neudělal, klidně jsem s ním sedl do auta. Přežili jsme oba, i když dost potlučení. No a místo abych přibrzdil a konečně otočil, udělal jsem další blbost. Měl jsem marihuanu a silnou motorku. Nešťastná kombinace. Přesto jsem si na ni sedl a jel domů. Nedojel. Dostal jsem smyk a skončil na zemi, jenže letěl jsem pěkně daleko a narazil tělem do jednoho domu. Chvíli to vypadalo, že nebudu chodit vůbec, mám operovanou i páteř. Nohu zachránit nešlo. Bylo hodně času na přemýšlení, opravdu hodně." Celou dobu vyprávění jsem mlčela a nevěděla, jak reagovat. Mladík řekl všechno, víc nemusel. "Když mě pustili z nemocnice, chvíli trvalo, než jsem si zvykl na tu potvoru," poklepal na protézu. "Když jsem se mohl postavit a konečně i chodit, i když s tímhle, šel jsem do kostela. Opravdu. Tam zapálil svíčku a poděkoval. Za život. A taky slíbil, že se změním. Seznámil jsem se na rehabilitacích s jednou sestřičkou, je krásná," zazářil. "Budeme mít miminko a hned jak porodí, tak se i brát. Nevíte, co se nám narodí? Já myslím, že holčička, moc bych si ji přál."

Mladík pochopil, co se po něm chtělo. Naštěstí. Je jen smutné, že nedokážeme poslechnout už při prvním varování. Naše ega často nedovolí. Tak hledáme problémy v jiných lidech, okolnostech, zásazích osudu. Jenže jsme to jen my sami, kdo můžeme měnit naše životy. Kdo za ně nese zodpovědnost. Můžeme dokonce mnohem víc, měnit celý svět, opravdu máme tu schopnost. Není pravda, že jedinec nic nedokáže.

Panickou hrůzou z budoucnosti nejen nic nevyřešíme, ale děláme jen další chyby. Nespasí nás zásoby těstovin, ani roušek. Spasí nás jen dobrá nálada a snaha přijmout a tedy pochopit problém. Ptát se, proč? Co můžeme udělat? Co můžeme změnit? Není toho zrovna málo. Jak už jsem se zmínila, můžeme skutečně změnit svět.

VIZUALIZAČNÍ CVIČENÍ NA ZKLIDNĚNÍ

Sedněte si někde, kde nebudete rušeni. Zavřete si oči a dýchejte. Toto meditační a vizualizační cvičení lze podpořit i meditační hudbou. Až se zcela uvolníte a váš dech je pravidelný, začněte se samotnou vizualizací. Představte si les, lesní cestu, po které kráčíte. Všímejte si krásy lesa a jeho vůně. Jděte chvíli po cestě, pak se dejte do nitra lesa. Naleznete studánku, je v ní krásná a čistá voda. Kolem mech, kapradí. Poklekněte ke studánce a rukama naberte vodu, tou opláchněte obličej. Vnořte se do představy, jak vám chladná a průzračná voda dodává sílu, uklidňuje, zbavuje všech nečistot. Naberte si takto vodu klidně několikrát, také se té skvělé vody napijte. Poděkujte, ukloňte se. Stejnou cestou se vracejte pomalu zpět. Občas pohlaďte kmen stromu na důkaz vděku. Pomalu se vracejte zpět do reality. Než se zvednete, zážitek nechte doznít.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/126866722212183?__tn__=K-R