MÁM DAR

Chodí ke mně i lidé, kteří se během rozhovoru pochlubí nějakým darem. Často tedy slýchám, že někdo vidí smrt, nebo ji cítí, další vidí duchy, auru a jiné zvláštnosti. Chápu je, sama je mám. Ale darem bych něco takového asi nenazvala.

Rodíme se naprosto otevření všemu. Jsme v této době nejen člověkem, ale stále spojeni tím zajímavým drátem tam někam do bodu nula, který lze nazvat i pupeční šňůrou. Tou skutečnou v momentě jejího přestřižení, začíná nový život. Krátký, půjčený, ale nový, důležitý k pochopení, poučení. Tito lidé se o svých schopnostech bojí hovořit, někdy se za ně dokonce stydí. Vymykají se přece jen standardu.

Je pravdou, že pokud se pochlubí někomu, kdo je odstřihnutý dokonale, asi nepochopí. Ale zároveň jsem si naprosto jistá, že se není zač stydět. Všechno tohle umění totiž znamená, že jsme naši pupeční šňůru neztratili zcela, že jsme stále napojeni a že je tedy možné toho i zajímavě využít. Nejen ke kvalitnějšímu životu, ale hlavně k navrácení do bodu nula a žít život v naprosté rovnováze kde se fyzično i duchovno prolíná, protože tak by to mělo i být. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že takový život je úžasný, naprosto lehký a krásný ve všech směrech. A jak už jsem zmínila, ten láskyplný prostor opravdu pomáhá, protože je s námi.

Všechny tyto "dary" nám mohou navíc ukázat život i smrt v jiném světle. Přišla klientka, která se pochlubila zajímavou dovedností. Pracovala jako sestřička. Několik let nejprve na gynekologii, pak přestoupila na LDN. Už na gynekologii si při porodech všimla zajímavého úkazu, když se narodilo miminko. Viděla kolem něj chvíli zajímavou záři, vždy jen kolem miminka. Ta pak pomalu mizela. Přišlo jí to zajímavé, hezké, ale nevěděla, co s tím. Zlom nastal, když začala pracovat na LDN, kde lidé také často umírali. Pečovala o stařenku s Alzheimerovou chorobou. Tito lidé přecházejí ještě za svého života do zcela jiného světa, jsou na něj tedy i lépe připraveni. Když se blížil nevyhnutelný konec, často ji kontrolovala. Pak si všimla, že žena jinak dýchá, na tváři se jí objevil zcela spokojený výraz, dokonce vypadala, jako když se usmívá. Chytila ji za ruku a hladila. Stařenka umírala. Když vydechla naposledy, klientka skoro odskočila leknutím. Kolem stařenky se objevila nádherná záře. Zasvítila na pár vteřin a pak se vytratila. Nejdříve nechápala, co vidí a proč. Jenže stejný úkaz se objevil ještě několikrát, když jí před očima odešel člověk. Pochopila. Život a smrt je jedno. Zjistila, že ten přechod je stejný jak v době narození, tak ve smrti. Jen se přesouváme do jiných těl, do jiného způsobu bytí. Hlavně ale zjistila, že se není čeho obávat. "Víte, dneska už vím, jak je smrt krásná přesto, že my ji tak nevidíme," řekla. Její život dostal úplně jiný směr.

Sice jeden z příkladů z mnoha, ale úžasná zkušenost. Ne vždy se ale objeví tak hezky. Další žena měla problém s maminkou. Žily spolu v jednom domě. Maminka obývala patro horní, ona žila v přízemí. Když její matka vážně onemocněla, její nemoc se výrazně podepsala i na psychickém zdraví. Změnila se jí před očima prakticky k nepoznání. Začala vulgárně nadávat, přestože tohle nikdy nedělala, bylo potřeba ji stále dozorovat. Její jednání bylo nevyzpytatelné, návaly zloby a vzteku znamenaly, že občas i něco rozbila. Poškozovala dokonce sebe sama. Sice zabraly léky, ale ne zcela. Měla velmi náročné období, na které byla navíc úplně sama, v tu dobu totiž byla bez partnera. Najednou začala slýchávat hlasy, divný šepot, který i sílil a dost často tedy zaslechla i jasnou němčinu. Tehdy se hodně bála, že šílí, že se stres podepsal i na jejím psychickém zdraví. Chystala se k lékaři, ale jednou zaslechla zvláštní německé jméno, pak znovu. I když dům koupili její rodiče od staré paní, věděla, že původně patřil Sudetským Němcům, tak se rozhodla zapátrat. Dlouhé hledání ji přivedlo na jiné myšlenky, ale hlavně, dopátrala se skutečných původních vlastníků. Jméno, které slyšela, patřilo skutečně jim! Uklidnilo ji sice, že nešílí, ale co s nabytým darem, nevěděla. Ten ale začal nabývat na intenzitě. Vše vyvrcholilo tím, když v noci zaslechla ve své kuchyni hádku, byla v tu dobu zavřená v ložnici se svým pejskem, který strachy zalezl pod deku. Jasná němčina ji ujistila, že v kuchyni nikdo není, že se do domu nikdo nevloupal. Ale najednou se objevilo světlo, v kuchyni si někdo rozsvítil. Pak si všimla i pohybu, který v kuchyni byl. Pod dveřmi zpozorovala, jak prosvěcující světlo tlumí něčí nohy. Vyskočila z postele, popadla lampičku a šla se bránit. Jenže když otevřela, v kuchyni nebyl nikdo. V celém domě nikdo kromě ní a maminky, která ale klidně spala, nebyl. Obrátila se na muže, který jí hodně pomohl. Hlavně tedy tím, že jí naučil s darem pracovat. Pomohla díky tomu velkému počtu lidí, kteří se ve svých domech potýkali s podobnými problémy. Je zajímavé, že i když málokdo věří, obraceli se na ni lidé velmi často. V každém případě, dokázala tyto zbloudilé duše odvést, dát rodinám zase jejich klid. Měla vždy velkou radost z té, kterou přinášela dalším lidem. I u ní doma zavládl klid. Našla ho i v duši, protože zjistila, že není blázen. Tahle nabitá znalost ji umožnila mnohem víc, vidět svět a život zcela jinýma očima.

Tak proč se za tyto schopnosti stydět, je naopak nutné je přijmout a přijmout obnovenou pupeční šňůru do bodu nula jako podanou ruku.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/118314936400695?__tn__=K-R