LÁSKA BOLÍ

Vděčné téma u všech výkladů - on pozná ji, ona pozná jeho, nebo on se rozejde s ní, ona se rozejde s ním. Vztahy jsou na denním pořádku, příběhy dvou lidí rozdílného, ale i stejného pohlaví jsou sice rozdílné, ale vlastně stejné ve své podstatě.

Tyhle příběhy doprovází pláč, nebo vztek, nebo nenávist. Také natěšení, jak to všechno vlastně dopadne? Je to on, nebo ona? Jsou těmi pravými pro život? Nezklamou? Budou řádnými partnery? Emoce se různí.

"Proč to tak moc bolí?" Upřela na mě uslzené oči klientka. Vyprávěla, jak moc byla zamilovaná. Vzali se, láska vydržela docela dlouho, skoro dvacet let. Pak začal být partner odtažitý, podrážděný. Chodil často pryč, nevysvětlil kam. Po pár měsících ji objal a snažil se vysvětlit, že se zamiloval, samozřejmě jinde. Chvíli plakala, pak se vztekala, zase plakala. Zoufale se snažila najít smysl života, který ji manžel najednou úplně sebral. Zjistila, že nemá pro co žít.

Zarazilo mě její sdělení, že není důvod k životu. Měla dvě krásné a zdravé děti. Sice už skoro dospělé, ale stále na rodičích vlastně závislé. Měla i celkem zajímavou práci, oba rodiče, kteří ji milovali a ona je. Přesto dokázala tvrdit, že není důvod žít. Vyčítala partnerovi kde, co. Že ji nechal na holičkách už starou (bylo jí 42let), že se vůbec nezajímal, jak jí je, že prostě sobec, který myslí jen na sebe.

Šok, kdy najednou skončí tak dlouhý svazek, se pochopit dá. Jenže tyhle situace se prostě čas od času objeví. Máme určitě nárok být chvíli smutní, ale zároveň bysme měli být schopní uchopit svůj vlastní život do svých vlastních rukou. Partneři za nás nezodpovídají stejně, jako my nezodpovídáme za ně. Jsou partnery, nejsou naším vlastnictvím, tím není mimochodem vůbec nic. Žijeme ve světě, který je plný lidí. Máme své úkoly, svou výbavu, své sny. Všichni bez rozdílu a každý úplně jiné. Měli bychom tedy také umět toho druhého pochopit a postarat se, aby nám bylo dobře. To je ale zcela na nás. My bychom měli chtít, aby nás štěstí neopustilo ani v době, kdy přijde zklamání.

Zcela neuvěřitelný příběh vyprávěla paní, která se přišla poradit stran nového přítele. Musel se totiž ztotožnit se zcela nestandardní situací. "Chodili jsme spolu poměrně krátce, já ho milovala. Zdálo se, že i on miluje mě, tak ani nepřekvapilo, že začal poměrně brzy mluvit o dítěti. Vlastně už tři měsíce po našem seznámení začal plánovat rodinu. Otěhotněla jsem rychle. Když zjistil, že čekáme syna, nemohl se dočkat. Běhal se mnou po obchodech a nakupoval na miminko. Byl zapálený víc než já. Nic nám v tu dobu nechybělo. Já měla doma pozorného a opravdu velmi milého partnera, on neustále mluvil o synovi, který se měl narodit. Jediné, co nebylo úplně v pořádku, byl náš intimní život. Jakmile jsem otěhotněla, ztratil skoro zájem. Ale přičítala jsem to mému stavu. Než se malý narodil, stihli jsme postavit dokonce i dům. Všechno bylo prostě dokonale připravené. Byl u porodu, šťastnějšího chlapa jsem snad v životě neviděla. Staral se, byl stále se synem, mě nadále snášel modré z nebe. Ale sex jsme neměli skoro vůbec. Když byl malému zhruba rok, začal se chovat zvláštně. Bylo vidět, jak moc se trápí, ale nebylo možné z něj dostat, proč. Jednoho večera přinesl láhev vína a chtěl si se mnou promluvit, myslela jsem, že má novou známost. Opravdu měl, ale šok mě čekal hned dvakrát. První, když mi řekl, že je zamilovaný, druhý, když se pochlubil, že do jiného muže. Svěřil se, že je gay. Když jsem se ptala, proč mi to hned neřekl, proč mi tak hrozně lhal, odpověděl, že vše bylo kvůli rodičům, hlavně mamince, která chtěla moc vnoučka. Byl jejich jediným synem a jiná možnost mít vnoučátko, nebyla. Navíc, on sám si dítě moc přál mít. Týden jsem mu nadávala, proklínala ho, nenáviděla. Ale když jsem vychladla, zkusili jsme si promluvit znovu a našli jsme i řešení. Radečka miloval, nebylo pochyb. Já měla všechno, na co jsem si vzpomněla, nikdy na mě nebyl zlý. Tohle všechno se zúročilo. Moc si přál být malému nablízku a zároveň být se svou novou láskou. Domluvili jsme kompromis. Postavili ještě jeden dům hned vedle nás. Bydlí tam teď společně. Radeček má tátu, který neuvěřitelně funguje, který maličkého naprosto miluje, já manžela, který sice není manželem jako takovým, ale cokoli potřebuji, kdykoliv, on tady je. Máme se opravdu moc rádi. Můj nový přítel ale tohle zatím nechápe, i když do našeho vztahu bývalý muž nikterak nezasahuje. Dokonce se chtěl spřátelit. Co myslíte, ustojí tu naší zvláštní rodinu?"

Usmívala jsem se celou dobu vyprávění. Líbilo se mi, jak skvěle mohou lidé fungovat, když si umí jít za svým, nejsou na sobě závislí, ale prostě se mají rádi. Láska tady neztratila svou hodnotu, jen tu je. Všechno ostatní je řešitelné, život může být dál krásný, přestože se vztah rozpadne.

Láska je neuvěřitelně čistá a krásná energie, kterou máme a jako takovou si ji můžeme i uchovat. Je tedy na nás, zda se jí vzdáme jen proto, že odejde náš zdroj, protože vlastní energii neumíme vyrábět.

Není to láska, co bolí. Bolí zklamání z očekávání, které se nám nenaplní. Bolí odchod člověka, na kterém se staneme závislými. Láska buď jednoduše je, nebo není. Milující partner je pak jen krásný bonus.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/183472896551565/