KORONAVIR

30.01.2020

Četné dotazy vyděšených lidí mě přiměly se obecně vyjádřit k tématu, které nyní hýbe světem, hlavně Čínou.

Pokud si přečtete výklad na rok 2020, je tam zhruba nastíněno, co máme očekávat. Není toho málo a nejspíš nám chvílemi bude i docela horko. Jenže, dostávali jsme stále vzkazy, že musíme něco změnit, že se musíme začít chovat jinak, protože jinak máme problém. Neuposlechli jsme, takže ten geniální organismu, kterému říkáme planeta Země, začal jednat. Sám. Spustil ozdravovací proces, protože my jsme nepomohli.

Bohužel, nepomáháme dál. Místo toho, abychom naslouchali teď už jasným sdělením, děsíme se vlastní budoucnosti a děláme další fatální chyby. Skvělým příkladem jsou roušky, které národ kupuje napříč republikou. Zbytečně, samozřejmě. Ale podporuje další, už tak šílenou výrobu všeho možného, aby je pak vyhodil a vytvořil nový odpad. Ano, vyhodil. Tito jedinci roušku nevyužijí, a pokud ano, naprosto zbytečně. Tento vir skutečně rouška, tím spíš obyčejná, nezastaví.

S nástupem tohoto roku máme co do činění již s druhým problémem. Jenže, i když uhasíme požáry v Austrálii a pokoříme koronavir, přijdou další rány. Pokud se tedy co nejrychleji nezměníme.

Dopady naší činnosti mnoho lidí neustále zlehčuje. Země se přece oteplovala vždy, tento proces se cyklí, v Austrálii také stále něco hoří, tak co. Vždyť se tedy vlastně vůbec nic neděje. Komu tedy ještě nedošlo, že je opravdu již nejvyšší čas se zamyslet, bude v dalších dnech stále častěji nemile překvapen.

Smích všechny tyhle snílky, kteří nic nemusí, protože on to někdo vyřeší, brzy přejde. Australský premiér Scott Morrison dlouho s úsměvem na rtech zlehčoval dopady lidské činnosti na tento krásný kontinent. Dnes se bojí vyjít mezi lidi. Těm totiž došlo, že by měl opravdu mnohé změnit. Už se neusmívá. Neusmívá se už nikdo v Číně a dalších částech světa, nejvíce zamrzl úsměv lidem ve městě Wu-chan. Nelidsky se zde zacházelo s divokými zvířaty, která se připravovala jako delikatesa v nelidských podmínkách. Asi si musí tato komunita připomenout, jak by se měla k živým bytostem chovat. Na ekologický dluh žijeme dlouho, ten se navíc stále prohlubuje. Co nám tahle planeta je schopna dát, jsme v minulém roce vyčerpali již někdy v měsíci dubnu. A co se děje, když se dluhy nevrací, ví snad každé malé dítě.

Nejedná se přitom o žádné tresty lidstvu. Jen jasnou připomínku, jak málo jsme důležití. Jsme součástí něčeho, co je mnohem chytřejší než my všichni dohromady a dál už si prostě ubližovat nenechá. Jen tedy zpětná vazba.

Stran nadpisu se omlouvám, pokud jsem někoho vyděsila. Jenže kdyby nadpis zněl, Lidé vzpamatujte se!, byl by k ničemu. Tak daleko jsme došli. Téma ale takové je. Navíc, jsem novinářka, vím tedy, že takhle snad někoho přiměji si tato slova přečíst. Souhlasit s nimi ale nemusíte. Je na každém, jak se zachová, jaký si udělá názor. Jen, máme možnost se stále ještě těšit ze všeho, co nám tato přenádherná planetka nabízí. Musíme se ale změnit, rychle.

Až se tedy budete znovu bát, zkuste se ptát, čeho se bojíte? Děláte si z přírody odpadkový koš? Podporujete nesmyslnou výrobu čehokoli? Zajímáte se, co se za vašimi výrobky skrývá? Jak se chováte ke svému okolí? Čekejte návrat takového jednání a to i poměrně rychlý. Naprosto jednoduchá rovnice, možná ta nejjednodušší na světě, přitom tak málo k pochopení. Tento proces je jednoduše takto nastartován a bez kompromisů i do detailu plněn.

Jak už jsem se několikrát zmínila, neobklopuje nás žádná temnota, tu si vytváříme my sami. Jenže je také v našich silách a možnostech rozsvítit to důležité světlo. Ono vlastně už nic jiného nezbývá. Tak se prosím snažme. Dejme na vědomí našemu domovu, že si ho ceníme, že ho máme rádi, že se před ním klaníme.

Jedná se o zcela jednoduché cvičení, které zmůže mnoho. Může dokonce změnit chod událostí. Mysleme na to každý den. I tohle se totiž vrací stejně, jako všechno ostatní.