KOLIK JE DOST?

Budu mít dost peněz? Tuhle otázku dostávám běžně, prakticky pořád a stále na ni hledám složitě odpověď. Vůbec totiž netuším, kolik je dost a už vůbec ne, kolik je hodně.

Naše představy se v tomto směru neustále mění v závislosti na konkrétní situaci. Ale tak nějak, skoro obecně, platí, že pokud dosáhneme nějakého standardu, začne být fádní a chceme víc. Nakonec jo, mám ten nový barák, ale mohl by být větší. Super, mám konečně pořádnou výplatu, ale kdyby byla ještě větší, nebylo by to špatné. A tak bych mohla pokračovat.

Osobně tuhle honičku už dávno nechápu. Nikdy jsem nepatřila mezi horních deset tisíc a jsem si i jistá, že ani o nic nepřišla. Ale mohu jasně a zodpovědně říct, že jsem opravdu hodně, ale hodně šťastná. Mám totiž co jíst, pít, co na sebe, kde bydlet, dokonce čím jezdit. Mám vysněnou práci, jsem obklopená zvířaty tak, jak jsem si vždycky přála. Skvělou rodinu. Nechápu, co ještě by bylo potřeba, abych byla šťastnější.

Přesto té stálé nespokojenosti s tím, co máme, je stále kolem mě spousta. Nějak se nedokážeme těšit z klidu, z radosti, potřebujeme se neustále honit za svým vlastním ocasem. Protože sice máme všechno, ale pořád tak nějak málo.

Velmi mě zaujal příběh o rybáři, který leží na břehu řeky a odpočívá. Vedle sebe má jednu jedinou rybu. Jde kolem bohatý podnikatel a rybáře sleduje. Nedá mu to a tak se zeptá: "Proč tady jen tak ležíte a nechytáte další ryby?" Rybář se otázce diví a ptá se, proč by měl? Vždy má večeři a dokonce i oběd na další den. Podnikatel se nenechá odbýt a tak pokračuje: "Přece, když chytíte další ryby, můžete je prodat a něco si koupit. A další den znovu. Takhle postupně nahromadíte peníze a majetek a pak můžete v klidu odpočívat." Rybář se znovu podiví a povídá: "A co myslíte, že právě dělám?"

Jedná se úžasnou ukázku toho, jak zbytečně se snažíme, přestože vůbec není potřeba. Stačí přitom málo, radovat se z toho, co mám. Užívat si volného času, rodiny, přátel, věnovat se tomu, co nás baví. Navíc, kam nás věčná honička za větším ziskem dostala, vidíme kolem sebe každý den, možná stále jasněji a vůbec se nám to nelíbí. Přesto se zatím mnoho nemění.

Úžasným příkladem je klientka, která ke mně začala chodit v době, kdy její podnikání jen kvetlo. Chtěla toho využít a rozkvět ještě více rozšířit. Měla jasnou vizi. Dokonce tak jasnou, že první návštěva byla úplně bez efektu. Na nebezpečí, které v tomto směru hrozilo, totiž vůbec nebrala zřetel. Jiná kartářka jí řekla, že uspěje a já ji měla jen ujistit. Pak jsme se poměrně dlouho neviděly. Ale vrátila se. Chtěla tentokrát řešit úplně jiný problém, rakovinu štítné žlázy. Byla pár týdnů po operaci a vše vypadalo nadějně. Nemusela dokonce podstupovat ani žádnou další léčbu. Její otázky měly tentokrát úplně jiný směr. Zajímalo ji jen, zda zvolila konečně dobrou cestu, co všechno se má ještě naučit, aby se nemoc nevrátila. Podnikání totiž skutečně nevyšlo. Momentálně začínala znovu, prakticky od nuly, i když i tady, možná proto, že dokázala zvolnit, první úspěchy zaznamenala. Krach nové vize ji dostal do depresí, následně rozpoutal i nemoc. Pochopila sice, co je pro ni opravdu důležité, dokonce jí na práci ani tolik nezáleželo. Tu nakonec vždycky někde najde. Zcela se jí v životě změnily priority. Je jen otázkou, proč musíme poznat peklo, abychom si užívali ráj? Proč si ho neužíváme rovnou?

Konkrétní cvičení na spokojenost nenabízím. Pokud totiž někde nespokojení jsme, měli bychom také vědět proč. Vesmír kostky nehraje. Nedostáváme, co chceme, ale co potřebujeme. Měli bychom být proto vděční za vše, co máme. Můžeme mít totiž ještě víc, ale také podstatně méně. Může jít dokonce o život, abychom pochopili, že máme skutečně dost.