KOLIK JDE VYDRŽET?

Zlomení a naprosto vyšťavení lidé nejsou žádnou vzácností, setkávám se s nimi velmi často. Mají mnoho společného. Základní poznávacím znamením jsou dva hlavní rysy. Ti první jsou přesvědčeni, že musí spasit svět, všechno dokázat, postarat se úplně o vše, protože nikdo jiný by to nedokázal. Ti druzí se potřebují zavděčit, komukoli.

Pomoc vyhledávají na poslední chvíli, jsou tak zabořeni do své důležité práce, že si ani nevšimnou, jak jim dochází energie. Když už fungují na zbytcích toho, co je jim tělo schopno dát, zarazí se a přemýšlejí, kde dělají chybu.

Vždyť se tolik snaží a nic se nevrací, jen vydávají. Nikdo je buď dostatečně neocení, někdy dokonce nikdy. Nebo je jejich úsilí bez odezvy, snaha se míjí jednoduše účinkem. Je zajímavé, že čím méně takoví lidé dostávají, tím větší snahu vynakládají.

Paní v letech sotva dosedla a rozplakala se. Nestihla ani nic povědět. Nechala jsem ji tedy chvíli být, vzlykala tak, že by ze sebe stejně nevydala slovo. Když se uklidnila, začala vyprávět. První přišly na řadu dcery, ani jedna nebyla vděčná za to, co pro ně dělá. Hlídala vnoučátka, chodila uklízet, jedna z dcer měla dům, bylo tedy potřeba pracovat i na zahradě. Pokračovala manželem, který, když přišel z práce, najedl se a sedl si k televizi. Zhroutila se, až přestala do toho všeho zvládat péči o vážně nemocnou maminku.

Na jednoho práce opravdu hodně a paní mi bylo zprvu opravdu líto, jenže ono něco vždy nějak vypadá a nějak doopravdy je. Jako první jsme rozklíčovaly dcery. Jejich sobeckost mi nešla do hlavy. Ale o úklid nestála ani jedna, dokonce jí prosily, aby tak často nechodila. Narušovala jejich soukromí a s jedním zetěm vedla dokonce tak trochu válku. Ozval se a jí se zdálo, že ji nemá rád, když ji doma nechce. Práce na zahradě u jedné z dcer byla také na pováženou. Paní měla totiž jasnou představu, jak by měla zahrada vypadat, takže ji začala tvarovat k obrazu svému. Nevděčná dcera pak kritizovala skalku, kde se jí nelíbily květiny. Problém měla postupně vlastně se vším, co na zahradě vytvořila. Na otázku, proč je nenechá žít, proč jim nedopřeje jejich vlastní životy, neuměla odpovědět. Chvíli na mě dokonce nechápavě zírala. Vždyť přece pomáhá a dělá to tak ráda, tak snad odměnou bude vděk a láskyplné úsměvy? Jak může někdo takovou pomoc odmítat? Mohla se rozkrájet a nikde žádná zpětná vazba.

S manželem to bylo stejné. Maminka ho špatně vychovala, z domova si odnesl jen zvyk, že se o něj někdo postará. Tak se paní donekonečna starala i tady. Sice se párkrát pokusil vyprat, ale obarvil prádlo, tak dostal zákaz sahat na pračku. Když se jednou vrátila z pobytu v lázních po čtrnácti dnech, čekal na ni špatně uklizený byt. Snaha sice vidět byla, ale také velmi mizerná. Nádobí musela přemývat celé hodiny. Takže ani tady neuspěl.

Péče o maminku byla poslední kapka. Zjistila, že nemůže být na více místech zároveň, také že má jen dvě ruce a nohy, že tedy musí někde ubrat. Vůbec ale netušila, kde ubrat, co si může dovolit odsunout do pozadí. Jestli se tím někomu nezprotiví. Vlastně ji ani nezajímalo, jak naložit se svým životem, jak vystoupit ze začarovaného kruhu ven. Ale jen to, zda si u někoho nepohorší, když někde zvolní. I já vzdala snahu jí vysvětlit, že se vůbec nemusí bát starat se hlavně o sebe a věnovat se také tomu, co ji přivede na jiné myšlenky. Nehodlala ustoupit.

I když nad příběhem leckdo zakroutí hlavou a bude umět i jasně a zřetelně poradit, jak by se zachoval on sám, nejedná se o žádnou raritu. Podobných příběhů jsou totiž celé mraky, i když v tomhle se pár extrémů nachází.

Naší největší bolístkou je ego. To totiž umí zařídit zcela jasnou představu naší dokonalosti. Nikdo si neumí poradit tak dobře, jako my sami. Nikdo neudělá běžnou práci tak dobře, jako my sami. V tomhle směru dělá obří chybu naprostá většina za nás.

Pokud se přimíchá strach z čehokoli, například, že si třeba neporadí naše děti, batůžek zátěže se stane těžším. Pak stačí přidat špetku snahy zvládnout, co nejvíc a na zádech máme břemeno, které nás dříve či později stáhne k zemi.

Je přitom úplně jednoduché odstranit ze života vše, co zvládnou jiní. Tím uděláme službu nejen sobě, ale i těm druhým. Není žádnou slabostí požádat o pomoc. Není nic špatného na tom, postavit na přední příčku vlastní život, naše zájmy a chtění, je to dokonce nejdůležitější.

Říká se, že Bůh nikdy nenaloží více, než jsme schopni unést. Už ale nezodpovídá za naše rozhodnutí si nabrat podstatně víc zcela dobrovolně.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/169643784601143