KDO ZA TO MŮŽE?

Pokud se cokoli nepovede, hledáme viníka. Pokud nám někdo vrazí kudlu do zad (jak to rádi nazýváme), hledáme odpověď na otázku: Jak to mohl udělat? Za vše špatné, co se nám v životě děje, máme tendence někoho obvinit. Jiného člověka, osud, nepříznivou situaci.

Kdo tedy může za naše problémy? Kdo nebo co by tedy mělo pykat? Proč nám vůbec dává osud, často dokola a neustále, něco sežrat?

Mladá paní, sotva dosedla, začala vyprávět. Byla k nezastavení. Když jsem se jen nadechla a chtěla cokoli podotknout, okamžitě zavrhla možnost, že bych mohla do jejího vyprávění vstoupit. Nakonec každý jsme nějaký a podobná věc se děje často. Lidé se chtějí hlavně vypovídat, tak je nechávám. Cítila, jak jí ujíždí vlak, tak se rozhodla jednat. Toužila po rodině a byl nejvyšší čas. Rozhodla se ji založit s mužem, který byl zrovna po ruce, ale určitě nebyl podle jejích představ. Nastal výčet špatných vlastností, které má. NEODEŠLA, VYDRŽELA S NÍM CELÝCH OSM LET A JSOU SPOLU STÁLE. Pohádala se s matkou, krutě, nyní se již ani nebaví, nenavštěvují. Neustále jí mluvila do života, všechno věděla lépe, než ona a nenechala ji tedy v klidu žít. Práce také jedna velká mizérie, která se nyní navíc začala hroutit pod rukama, asi o ni přijde. PŘESTOŽE V PRÁCI NENÍ SPOKOJENÁ, JE VYDĚŠENÁ Z TOHO, ŽE BY JI MOHLA ZTRATIT. Když ustal výčet všech nářků, zeptala se, proč se jí tak moc nedaří, proč jí osud hází pod nohy klacky krok, co krok. Napadlo ji dokonce, že za jejími neúspěchy může být nějaká kletba.

Věty zvýrazněné velkým písmem byly tím, čím jsem začala. Na otázku, proč je s mužem, se kterým je tolik nešťastná, jen pokrčila rameny a odpověděla jednou větou: "Přece nebudu sama." Na druhou otázku, proč, když jí práce stejně nefunguje, se bojí tolik odejít, měla opět jednoduchou odpověď: "Přece mi vydělává peníze." Naťukla jsem samozřejmě směr a ujistila ji, že by měla začít u sebe, kdekoliv, ale u sebe. Vykulila na mě oči a skoro vztekle se obořila, že snad od života nechce tak moc. Jen to, co mají ostatní. Tedy klidné partnerství, hezkou práci, milující rodiče. Ani na chvíli nepřipustila možnost začít měnit sebe, své myšlení, začít si svoje sny tedy postupně plnit. To je přece práce právě toho osudu, který jí nepřeje, proč by se měla snažit sama?

"Nesnášíme se s bratrem, teď jdeme k soudu." Tuto větu na mě vyhrkla mladá maminka a chtěla vědět jediné, jak soud dopadne. Chtěla po bratrovi omluvu, také nějaké věci po mamince, které jí po její smrti odmítl dát. Tolik nenávisti. V celém příběhu šlo vlastně o to, že maminka žila sama v domě. Bráška maminku podezřele často navštěvoval, když onemocněla. Měla strach, že dům přepíše jen na něj, tak ji neustále upozorňovala na nebezpečí, které ji od bratra hrozilo, chodil za ní jen z vypočítavosti. Jednoho dne ji tedy on i její teta z domu vykázali. I když tvrdila, že proto, aby ji mohli okrást, jsem si naprosto jistá, že jen chtěli oba klid pro nemocnou paní.

S bratrem se nakonec usmířila, probíraly jsme právě tohle celkem dlouho. Přistoupila na smír hlavně proto, že výsledek v její prospěch tak jednoznačně vidět nebyl, což potvrdilo i první stání. Další neproběhlo, svou žalobu naštěstí stáhla.

Vybrala jsem příběhy trochu extrémní, ale zcela jasné v tom, jak si občas nevidíme ani na špičku nosu, přestože je tak blízko. Tady totiž ten zlý osud hovoří i zcela jasně, jeho sdělení, kde bychom měli hledat viníka, je naprosto zřetelné.

Za každou nepřízní osudu by měla být jedna důležitá otázka, měla by navíc padnout jako první: Kde dělám chybu já? Stačí trochu sebekritiky a máme jasnou odpověď, často dokonce okamžitě. Odpadá složité hledání toho kdo, nebo co za našimi problémy stojí.

Chyba nemusí být jen v úhlu pohledu, který máme, může být v našem jednání, programu, díky kterému se bojíme sejít ze snadné cesty. Ve strachu se postavit za své sny. Je tady přece jen okolí, které nás může odsoudit.

Všichni máme možnost volby a některé volby bývají bolestivé. Obnáší totiž dost často rázné kroky do neznáma. Jenže život jako takový je jednou velkou neznámou, co se budoucnosti týká. Jistoty neexistují. To, že nyní něco funguje, neznamená, že zítra fungovat přestane.

Nemusíme se odklánět od těch, kteří nemají zrovna důvěru v naše jednání. Stačí jen říct, že máme jiné představy. Na novou cestu tak připravíme nejen sebe, ale i druhé. Odpadá napětí a vztek, přestaneme soudit, přijmeme snadněji i druhé takovými, jací jsou.

Převzít odpovědnost za vlastní život znamená, velmi, opravdu velmi si ho zjednodušit. Stává se konečně krásným, přehledným, bez složitých překážek. Ovlivnit jednoduše můžeme úplně všechno. Jak v tom dobrém, tak zlém slova smyslu.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/176331613932360/