KDE ZAČÍT?

Otázku, kde vlastně začít, dostávám poslední dobou velmi často, takže nikterak nepřekvapuje. Mám dokonce i radu, sama jsem totiž zažila období, kdy se mi život zhroutil pod rukama snad na všech úrovních. Není nad vlastní zkušenost.

I když jsem díky této době tam, kde jsem, mám v paměti tu chvíli, kdy jsem seděla, paralyzovaná událostí, která tomu všemu předešlému marastu nasadila korunu. Nebylo se kam vrtnout, nikde žádná konkrétní rada, žádná vize budoucnosti. Svět se zastavil, došly zbraně. Nepřátelé se postavili naproti mně a arogantně se usmívali. Nemuseli nic říkat, prostě vyhráli. Stokrát nic momentálně umořilo osla.

Byla to ale přesně ta chvíle, kdy jsem se i odevzdaně zvedla a rozhodla se jít jen tak životem. Bez plánů, bez vize, ale také bez jakéhokoli břemene. Klíčový moment, kdy jsem se i rozhodla všechno shodit a zahodit, ať si to něco nese někdo jiný, se ukázal, jako ten nejlepší možný nápad. No, on to nápad tak úplně nebyl, vlastně nic jiného nezbylo.

Je úžasné, jak najednou vidíte svět úplně jinak. Ale hlavně, problémy se smrsknou do jednoho jediného a je tedy možné se mu dostatečně věnovat. Ostatní je někde za vámi, před vámi se tedy vytvoří spousta prostoru, ve kterém je najednou jakýkoli problém nepopsatelně menší. Některé změnily dokonce status z velkého na naprosto miniaturní. Co víc, spousta z nich nestála za řeč.

Seminář na téma změny života, kde jsme probrali nepřeberné množství situací a možností, vyslechla jedna z klientek zcela mlčky. Jen tak naslouchala, nezapojovala se do diskuzí. Když jsme skončili, konečně se nadechla a skoro zakřičela: "No jo, ale kde začít?" Pak se rozplakala. Konečně se uvolnila a začala ze sebe chrlit svůj vlastní příběh. Maličko jsem se v něm i poznala.

Pochopila naštěstí velmi rychle, že pro samotný začátek stačí právě to nadechnutí. Odevzdání všeho, co bolí i za cenu, že něco, co je pro nás opravdu důležité, ztratíme. Nelze vůbec nic držet násilím, opravdu vůbec nic. Dřív nebo později to stejně neudržíme, tak proč to nepustit rovnou. Vznikne sice na chviličku vzduchoprázdno, ale jen proto, aby se naše vlastní rozhozená energie dala zase dohromady. Vzápětí se totiž vždycky vyjeví, co zůstalo, co je důležité. Pokaždé totiž něco zůstane.

Dost často v tento moment někdo objeví i to, čemu před tím velkou cenu nepřikládal. Žebříček priorit se trochu přeskládá, ale jde se dál.

Jde se dál podstatně snadněji, lehce. Další moment, kdy zjistíme, jak si celý život komplikujeme sami tím, že dáváme nálepku důležitosti tomu, co vlastně důležité není. Chceme mít to, co nám už nenáleží a bojujeme za to, co za boj vůbec nestojí, nebo vybojovat jednoduše nejde.

Osud si nevybírá, má jasno. Ví, co je pro nás nejlepší, ví, co skutečně potřebujeme. Nechat ho tedy, ať v těch opravdu složitých situacích jedná, je to nejlepší možné řešení. Stejně si počká na chvíli, kdy konečně jednat může. Je tedy na nás, zda dostane pomyslnou volnou ruku. Dávat mu znamení v leže v naprostém vyčerpáním, je zbytečná ztráta času.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/164275018471353?__tn__=K-R