JSME NEJVÝŠ?

Nazýváme se různě. Člověk myslící, pán tvorstva, nejinteligentnější tvor na zemi. Nic z toho ale neznamená, že jsme nejvýše. Spousta lidí má s tímhle zjištěním velký problém, ale jedná se jen o pouhý fakt. Také jasný důkaz, že inteligence vůbec neznamená jasné a dané "vysoký" člověk.

V čem držíme první příčku, je jen a pouze potravinový řetězec. Zde opravdu nejvýše jsme. Jenže úplně stačí trochu pozorovat dění kolem sebe, všechny živočichy, nejen ty lidské. Často se totiž setkáváme s nejedním překvapením.

Nastávající babičku zajímal hlavně příchod prvního vnoučka, zda bude vše tak, jak má být. Pak se rozpovídala i o svém zdraví. Vyprávěla, že její maminka zemřela na rakovinu a ona jí také prodělala. Popadla Olivera (jeden z našich kocourků), vtiskla mu polibek do kožíšku a položila něžně vedle sebe. "Jsou tak úžasní!" pohladila ho. "Víte, mám pejska a on mi zachránil život, doslova. Mají tu neuvěřitelnou schopnost. Miluje mojí přítomnost, dost často ho mám i na klíně, ale v jednu chvíli se začal chovat divně. Sedl si, nebo lehl vedle mě a čumáček zabořil do těla. Vždy na levou stranu, do oblasti, kde jsou ledviny. Začal to dělat pokaždé, jakmile měl možnost. Nechápala jsem, co se děje. Pak si jednou takhle sedl, zabořil mi do toho místa svůj čumáček, ale za krátkou chvíli mě kousl! Dokonce tolik, že mi tekla krev. Vyskočila jsem leknutím a začala ho hubovat. Neutekl jako vždy, když něco provedl, ale provinile si lehl, podíval se na mě smutnýma očima a zakňučel. V tu chvíli jsem se vyděsila, vůbec jsem netušila, co to znamená a ještě ten den běžela k lékaři, aby mi ránu ošetřil." Lékař prohlédl ránu, a protože byl důkladný, řádně pacientku prohlédl. Prohmatal pokousanou oblast, a když sáhl na konkrétní místo, žena ucítila bolest. Jednoduše, následovala další a další vyšetření, která odhalila rakovinu právě levé ledviny. Byla v počátečním stádiu, malý nádor se podařilo odoperovat. "Pak stačilo již jen ozařování. Nemusela jsem postupovat žádnou další léčbu. Rony mi zachránil život, jinak bych na problém přišla až bůhví kdy. Neměla jsem v tu dobu žádné problémy. Stále mě upozorňoval, ale protože nebyl vyslyšen, postaral se, aby vyslyšen byl."

První, co paní napadlo, bylo, že v pořádku není pejsek. Jeho chování přičítala buď jeho nemoci, nebo psychické poruše. Nikdy by ji nenapadlo, že naopak zachraňuje on ji.

Jeden z příkladů, který jsem měla možnost vyslechnout přímo. Není to ale zdaleka jediná schopnost živočichů, které nazýváme nižšími tvory jen proto, že nemohou mluvit a nemají ruce. Také podstatně menší mozek, na kterém si obecně tolik zakládáme.

V přírodě je spousta organismů, nazývající se primitivními, které po důkladném prozkoumání dají najevo, že tak úplně primitivní nejsou. Osobně mě velmi zaujala kniha "Tajný život stromů," kde se lze dočíst, že i tento organismus tak úplně hloupý není přesto, že žádným mozkem nedisponuje. Stromy i rostliny mezi sebou komunikují, upozorňují dokonce na různá nebezpečí. Navzájem se podporují, umí ustoupit silnějším, aby les jako takový mohl přežít, když přežít má. Dělí se o vodu, slunce tak, aby všem okolo bylo co nejlépe. Je tohle opravdu primitivní organismus?

Svým příběhem ohromila žena ve středním věku. Svou historku mi vyprávěla před lety a dodnes mi vrtá hlavou. "Mám svůj oblíbený strom, chodím k němu, objímám ho, povídám si s ním. Když jdu na procházku, nikdy ho nezapomenu pozdravit, chodím k němu opravdu často. Jednou jsem také vyšla podle svého rituálního načasování, a i když se schylovalo k dešti, říkala jsem si, že krátký pozdrav určitě stihnu. Přišla jsem k němu a objala kmen. Jenže pak přišla divná rána, jakoby strom probíjel! Nejprve jsem odskočila a nechápavě se dívala na kmen, ale pak se odvážila znovu přiblížit. Jen jsem ale přiložila dlaně ke kmeni, opět přišla rána. Strom mě jednoduše odehnal. Stála jsem kousek před ním a nechápavě se na něj dívala. Z nebe začaly padat první kapky, bylo na čase utíkat domů. Sotva jsem ale udělala pár kroků, ozvala se za mnou ohromná rána, v nohách bylo cítit chvění země. Do mého stromu uhodil blesk, ozvalo se praskání a k zemi šla obrovská větev. Kdybych tam stála dál a v úmyslu i tehdy měla se schovat před deštěm, určitě bych už nežila. Blesk by mě zabil."

Pokud jsme schopni se alespoň trochu zajímat o to, co se kolem nás děje, jak funguje příroda, ten dokonalý systém, možná bychom byli velmi překvapeni. Hlavně tím, jak se můžeme navzájem podporovat a doplňovat. Dělat si životy jednoduššími, krásnějšími, naplněnějšími. Oddělovat se od toho, co k nám neodmyslitelně patří, znamená, že stejně nemáme šanci přežít. Pokud už ano, není lepší žít, než přežívat?

Stačí přitom tak málo, připustit si naši vlastní nedokonalost. Že jsme na vrcholu zvaném potravní řetězec, neznamená, že jsme nejchytřejší. Evidentně ani velký mozek nás dokonalými nedělá. Kdysi jeden vědec prohlásil, jak velké štěstí mají lidé, protože nohy a ruce nemají i delfíni. Osobně si myslím, že tihle dokonalí tvorové jsou natolik chytří, že by lidmi ani být nechtěli.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/125409542357901?__tn__=K-R