JAK ZAČÍT ZNOVU?

Přecházíme nenápadně do zcela nových časů. Mnoho z nás bude muset začít znovu. Někomu se rozpadne vztah, protože se jen ukáže, jak moc je nefunkční. Někdo bude muset hledat novou práci. Jak se se všemi těmi změnami jen popasovat?

Strach už není jen z nemoci, ale hlavně z toho, co bude pak? Nemyslím si, že pro běžného člověka se toho tolik změní. Naše ruce, nebo hlava budou stále někde potřeba. Jestli nefungujeme se současným partnerem, neznamená, že nebudeme fungovat s jiným. Prostě budeme zcela určitě fungovat dál. Jak? Na tuhle často kladenou otázku, mám svoji oblíbenou odpověď. Přece úplně normálně.

Strachovat se umíme o spoustu věcí. Ale je dokázáno a pozor, dokonce vědecky, že z toho, čeho se bojíme, se až 90% vůbec nestane. Nestojí tohle zjištění za úvahu? Já myslím, že no. Stačí se vrátit trochu zpět v čase a zkusit si vzpomenout, čeho všeho jsme se báli a zda byl náš strach opravdu naplněn.

Měla jsem kamarádku, která přišla o manžela. Je to spoustu let a ztratily jsme na sebe kontakt. Ale její příběh byl až neskutečný a také nezapomenutelný. Žila krásný život. Měli s manželem jednu dcerku, o kterou doma pečovala. Domluvili se s manželem, že bude doma. Starala se o domácnost, o dcerku, vyráběla různé drobnosti, které občas prodala. Vždycky měla velkou radost, když nějaké uháčkované zvířátko, nebo květináč uhnětený z hlíny, našly nového majitele. Manžel se staral o všechno, dokonce i o nákupy. Platil vše potřebné, ona žádnou starost o chod domácnosti tohoto typu neměla. Jednou jí ale zavolali z manželovi práce, že ho odvezla sanitka. V nemocnici krátce na to zemřel na infarkt. Najednou se ocitla ve vodě, bez toho aniž by vůbec tušila, že se v ní dá i plavat. Neměla dokonce přístup ani k jejich penězům. Nevěděla, kolik peněz vlastně mají. Doma bylo zhruba na měsíční žití.

Tady bych se zastavila. Stala se okamžitě terčem rad, co všechno udělala špatně. Jak se MĚLA zachovat. Jak MĚLA mít přehled. Jak jednoduše MĚLA jednat úplně jinak. Žádná pomoc, jen rady, co BYLO špatně. Všechny tyto úžasné rady ji nejen utvrzovaly v tom, že nemůže začít znovu, protože je naprosto neschopná, ale hlavně, že nový život nemůže zvládnout, když nemá vůbec žádné zkušenosti. Propadala naprostému zoufalství.

Častokrát jsme o tom spolu mluvily, plakala, bála se, neměla žádný záchytný bod. Pokud se již našel někdo, kdo ji ujistil, jak vše bude zase v pořádku, našlo se několik dalších, kteří ji vraceli zpět a ujišťovali ji, jak byla, tudíž je i nadále, hloupá. Žila ale bezstarostný život, nikdo nemohl tušit, že se zcela zdravý, třicetiletý muž rozhodne zemřít. Vše bylo v tu dobu jednoduše tak, jak být mělo.

Osud se rozhodl, že půjde jinam a jiným způsobem než doposud. Každá cesta je nějaká, nejsou dvě stejné, každý jsme na cestě nějak vybaveni, každý máme nějaké břemeno, nebo jdeme volně bez zátěže. Všichni jsme nějací, nejsou dva stejní lidé, nejsou dvě stejné cesty. Dokonce ani v případě, když po jedné jdeme zároveň s někým. I dva lidé kráčející společně bok po boku, vidí rozdílné věci, mají rozdílné pohledy, rozdílnou výbavu.

Odstěhovala se na chvíli k rodičům. Pomohli jí zařídit pohřeb, postavit se na vlastní nohy. Sehnala si práci, dcerka šla do školky. Zjistila, že začátky nejsou tak nesnadné, tím spíš, pokud máte někoho, kdo pomůže. Ale i sami jsme schopni se zvednout a jít.

Za dva roky přemýšlela o další svatbě. Nový přítel se ukázal, jako skvělý partner pro život. Dokonce s ním otěhotněla. Ano, opět byla v očích mnoha lidí špatná, protože tak brzy se přece nehodí mít jiného partnera. Takže i když se vzchopila, začala žít, nakonec se našli rádci, kteří věděli, že nedělá dobře.

Její příběh je čítankovým příkladem toho, jak můžeme mít spousty různých plánů a jak s nimi osud může zamíchat dle libosti zcela jinak, než bychom chtěli, protože máme být jinde. Je také příkladem, jak nás mohou lidé kolem ovlivnit a ujistit nás, že nemůžeme uspět. Také toho, jak život stále pokračuje bez ohledu na to, co chceme.

Život takový ale je, dokonce vždy byl a také nadále bude. Stále nám bude chystat různá překvapení, na která nás předem neupozorní. Nemůžeme být připraveni, často musíme hodně improvizovat, abychom se mohli vůbec zorientovat ve všem, co se kolem nás odehrává. Čas jde ale dál a naše kroky také. Tam někde ve předu je mnoho možností, na které jsme připraveni bez ohledu, zda si cokoli z toho uvědomujeme.

Stačí se jen dívat, rozhlížet se a věnovat pozornost i tomu, co umíme, co známe. Osud se neptá, ale VÍ, vždycky VÍ, co je pro nás nejlepší. Jeho zásahy nejsou náhodné. Mají smysl, všechny tyto plány tu byly už v době našeho narození. Vybrali jsme si cestu a pak ji i zapomněli proto, aby pro nás byla zase jedinečná a mohli jsme ji konečně zdolat bez ztráty kytičky. Jednoho pak napadne otázka: Není ten život nádherný?

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/135339344698254?__tn__=K-R