JAK PŘIJMOUT TU HRŮZU?

04.08.2020

Odmítnout můžeme prakticky cokoli. Nikdo nás nemůže nutit, abychom přijali něco, co nechceme, co se nám nelíbí, příčí, nenávidíme. Nakonec proč ne, pokud máme na výběr cokoli jiného. Je přece tolik jiných možností.

V životě ale nastávají situace, kdy je nám předložena nelehká zkouška. Kdy se po nás chce, abychom změnili sebe, svůj postoj, přístup, své myšlení. Jak poznat, kdy taková zkouška nastala? Je to celkem snadné. Situace se zhoršuje, stává se čím dál více nepřehlednější, dramatičtější. Jednoduše, když se vše otočí proti nám. Takovou zkoušku nelze odmítat, nikam totiž neodejde.

Paní ve středním věku hledala odpověď na otázku hlavně kolem zdraví. Tak trochu mě zkoušela, neřekla, o co jí jde konkrétně. Když jsem skončila s výčtem toho, co vidím a hlavně potvrzením, že všechno, co je vidět, je také zvládnutelné, vítězoslavně vykřikla: "Mám rakovinu! To není vidět?" Odpověď, že karty diagnózy tak úplně neznají, ale upozorňují spíše na orgány a části těla, na které je potřeba se zaměřit, protože o něčem konkrétním vypovídají, nejspíše pobrala. Vyslechla tedy poslušně, že prsa znamenají problémy ve vztazích, i když především k sobě sama, že je v nich intimita, mateřství a také ženskost jako taková. Chvíli poslouchala, ale pak vysvětlila problém po svém. Vyprávěla, že tu hnusnou nemoc má nejspíše po mamince, která na ni už zemřela. Pochlubila se, jak je z té šlamastiky nešťastná a zoufalá. Velmi litovala jedné věci. Když její maminka nemoci podlehla, jeden lékař jí poradil, aby na základě výsledků zvážila preventivní odstranění alespoň dělohy. Odmítla. Nyní je v léčení, dělohu už opravdu nemá. Snad skutečně vyhraje ten boj.

I já mám s touto nemocí bohatou zkušenost, i kdy ne přímo vlastní. Je mi jasné, že taková diagnóza vyděsí. Ale také už dnes vím, co nám právě nemoc jménem rakovina vzkazuje. První, co bychom měli při vyslechnutí takového verdiktu udělat, je, zamyslet se. Kdysi mě velmi zaujala kniha, Miluj svůj život od Louise L Hay. Tahle paní porazila nemoc v době, kdy jí lékaři oznámili, že má pár měsíců života. Zvládla ji vlastní vůlí. Přestala nejprve odmítat to, co jí patřilo, co bylo její. Začala se mít konečně ráda a převzala tak za svůj život plnou zodpovědnost. Postupně rozklíčovala vše, co přispělo k vypuknutí choroby. Hlavně zjistila, že zde žádnou odpovídající náhradu nenajde. Že je to jen a jen ona, kdo může také sebe samotnou změnit. Proto se uzdravila a i když již zemřela, dožila se neuvěřitelných devadesáti let.

Mladý muž byl po rozchodu s přítelkyní. Odešla od něj, když zjistila, že jí nepomůže s výchovou syna, s financemi si také velké starosti nedělal, polovinu z toho, co vydělal, utratil za svého koníčka. Musela tedy ještě na mateřské přijmout alespoň přivýdělek. Jakou dělal dokola chybu, věděl, až když ji jednoho dne doma nenašel, syna vzala samozřejmě s sebou. Dokázal si dokonce sám určit, kde by se měl změnit, moc o oba stál. Začal tedy s přemlouváním, odmítal skutečnost, že bude bez své rodiny. Místo toho, aby dokázal, že svůj záměr se změnit, myslí vážně, neuvěřitelně tlačil na pilu. Když nepomohlo mluvit s ní po dobrém, zkoušel zlou variantu. Potácel se celé měsíce mezi tím, jak měnil neustále taktiku, aby ji získal zpět. Podařilo se mu se zklidnit, i když po celkem dlouhé době. Koupil pozemek a začal stavět dům. Tentokrát bez ohledu na to, zda se jeho milovaná rodina vrátí zpět, i když se záměrem dům postavit právě pro ně. Přijal konečně fakt, že situace nějak vypadá a musí také nějak proběhnout. Pochopil, naštěstí, že pomáhat v tomto směru osudu, je zbytečné a velmi kontraproduktivní. Nyní se zase schází, dokonce společně jezdí na stavbu, pracují oba, vše je na té nejlepší možné cestě.

Spokojení lidé se radit nechodí, mám tedy i celkem bohatou zkušenost s těmi, kteří jsou zoufalí z toho, co se jim momentálně děje. Nachází se v situaci, kterou nazývají neřešitelnou. Bojují, snaží se jednat, dokonce i tehdy, když svým bojem vše ještě zhoršují. Jsou nešťastní z toho, že nic nemohou změnit, vyměnit za cokoli lepšího.

Když se snažím vysvětlit, jak důležité je přijmout fakt, že teď je situace taková, že jen tak ji mohou pochopit a uchopit co nejdříve, setkávám se poměrně často s nepochopením. Vždyť se přece nelze ztotožnit s tou velkou hrůzou, ve které se nachází. Jenže je to naprostá nezbytnost.

Dostáváme různé šance, jak cokoli změnit, ale vždy hlavně u sebe. Náhodně se nám neděje vůbec nic, vše má nějaký důvod, v prostoru je záměr. Jsou tedy i věci, které nemůžeme změnit tím, že proti tomu všemu zahájíme válečné tažení. Je jich dokonce naprostá většina.

Nelze dokonce měnit, co odmítáme, co pokládáme za cizí, tedy nic z toho nechceme. Není žádné překvapení, když se také vše ještě zhorší. Z boje proti protivníkovi se totiž stává boj se sebou sama.

Dát osudu šanci se nejen vyplatí, ale zároveň se vytvoří spousta prostoru pro to, abychom mohli pochopit, co nám sděluje. Ukáže nám dokonce, jak se sebou pracovat, co změnit u sebe. Nelze měnit životy jiných, ani jejich myšlení. Když přidáme kouzelné slůvko "děkuji," máme vyhráno. Právě tohle slovo umí skutečné zázraky.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/173702570861931