JÁ TO TAK MÁM

Jsme velmi zajímavá stvoření. Víme, co bychom měli dělat jinak, protože si někdy opravdu hodně komplikujeme život, ale zároveň umíme tohle jednání také patřičně omluvit. "Já to tak mám," slyším prakticky pořád.

Ovlivňuje nás tolik věcí. Datum narození, znamení, ascendent, výchova, systém. Je toho neuvěřitelná spousta, na co se umíme vymluvit, jak ospravedlnit náš těžký osud. A tohle všechno je proto často důvod se obsadit do role trpitele, protože tak je to snazší.

Klientka se přišla poradit s pro mě nepochopitelnou věcí. Vyprávěla o nevěrném manželovi. Svoje úlety nejprve pečlivě skrýval, když některý vyplaval napovrch, omlouval a sliboval. Ona odpouštěla. Rodina ji vychovala tak, že se nesluší rozvádět. Žena musí něco vydržet, musí leccos skousnout. Rodina a její blaho je na prvním místě, to ostatní nestojí na řeč, všechno se dá přece nějak vyřešit, zapomenout. Nechtěla vědět, zda se má rozvést, nechtěla ani vědět, zda manžel se svými milenkami jednou provždy skončí. Její neustálé odpouštění a zametávání problémů pod koberec, dalo manželovi větší sílu. Našel si další mladou milenku a rozhodl se navrhnout, zda by nemohla sdílet jejich společné štěstí. Jednoduše, chtěl mít legálně obě ženy. Zajímalo ji, zda má na jeho hru přistoupit. Zda udělá dobře, když bude souhlasit. Tentokrát jsem to byla já, kdo na ni nevěřícně zíral, možná jsem tehdy dokonce třeštila oči.

Nelze nikoho soudit, nelze nikomu radit, co by měl změnit, pokud nechce. Takový příběh se dá ve své podstatě dokonce i pochopit. Pokud tedy před sebou nemáte člověka, který je očividně zoufalý a v koncích. Nešťastný z toho, že vůbec je. Jak tento příběh dopadl, netuším. Snad si paní z výkladu něco odnesla, snad dala na pár rad, nevím. Chvíli totiž operovala známým: "Já to tak mám."

Přijde mi zvláštní, že ani rodina neumí rozpoznat to neuvěřitelné dogma a že nepomůže blízkému člověku, když musí vidět, jak se trápí. Jednoduše paní ze svých spárů nepustila. I v takovém případě je ale řešení. Buď se tomu všemu postavíme a budeme doufat, že zastání mít budeme, nebo se jednoduše rozhodnout, že je dobré tento fakt risknout. Blízcí lidé se mohou odvrátit a zazlívat nám, že jsme se rozhodli udělat našim trápením konec. Vyvstává pak otázka, zda jsou takoví lidé skutečně blízcí v tom daném slova smyslu.

Není asi jednoduché se postavit tomu, co dobře známe. I když to něco není zcela funkční, poskytuje nějaký druh jistoty.

Mladá dívky toužila po svém princi na bílém koni. Stále nepřicházel a jí bylo divné, proč. Měla patřičné vzdělání, byla soběstačná, dokonalá partie. Tak kde je tedy problém? Přicházela opakovaně, doufala, že tím cosi postrčí a půjde svému štěstí více naproti. Jednoho dne potkala svoji spřízněnou duši. Vyměnili si telefonní čísla a začali si intenzivně psát. Co se nestalo? Princ se najednou začal ozývat méně, dokonce se občas i zapřel. Nechápala, kde je problém. Jako bonus jsem si mohla přečíst část komunikace. Strčila mi do ruky telefon s tím, že bych mohla odhalit důvod. Netrvalo moc dlouho a skutečně jsem ho našla. Ta křehoučká a milá dívenka se v telefonu změnila v drsného chlapa, který si ví se vším rady, každého pošle bez problémů někam. Alespoň tak se prezentovala ve svých zprávách. Vysvětlení, že tohle muže spíš odradí, že hledají tu něhu, kterou navenek září, nepomohlo. "Já to tak mám." Lidé kolem jí ujišťovali, že ta přílišná ženskost není zrovna nejlepší. Muži by jí mohli začít zneužívat. Dva starší bratři ji také leccos naučili. Buď klidně tou roztomilou holčičkou, ale pozor na okolní nebezpečí.

Podobných příběhů je celá řada, více či méně dramatické, stejné ale ve své podstatě. Rodiče nás pošlou do světa a my se učíme. Život začne nekompromisně vyžadovat, abychom pochopili jeho podstatu. Ukazuje jasně, v čem je naše výbava nedostačující a co bychom měli změnit.

V tuto chvíli ale začneme dělat tu nejhorší možnou chybu. Bereme tyto zkoušky, jako trest, rány osudu. Přitom stačí jen naslouchat a následně se zamyslet. Být konečně za sebe sama a užívat té volnosti.

Není to moment, kdy dostaneme všechno, co chceme, ale je to moment, kdy konečně začneme dostávat to, co potřebujeme. Pak jsme totiž schopni si i v klidu určit, že si danou záležitost hodláme užít, nebo ji opustit. Zjistíme, co nám vyhovuje a s čím se neztotožňujeme.

Život je vlastně neuvěřitelně jednoduchý a krásný. Složitým a trpkým si ho děláme jen my sami. Stačí přijmout fakt, že tu nejsme proto, abychom trpěli, ale učili se být sebou a s klidným svědomím se stavět v naprostém klidu na první místo.

https://www.facebook.com/photo?fbid=157187362513452&set=a.102163594682496