HLEDÁNÍ SPASITELE

Kdo mi pomůže? Kdo mě, nebo nás zachrání? Máme dobu covidí, alespoň tak ji rádi nazýváme a otázky se pochopitelně nadále točí hlavně tímto směrem. Buď se lidé hodně bojí viru, že ho dostanou a následně na něj i zemřou, nebo se obávají restrikcí, které doba nese. Složité se v tom všem orientovat.

Někoho, kdo nás vezme ze spárů šílené obludy, hledáme ale ve všech směrech života dost často. Nevíme si rady, hledáme spasitele. Celkem běžná věc, řekla bych. Bojíme se tolik poslechnout sami sebe, že rozřešení třetí stranou se zdá jako to jediné možné řešení.

Dva naprosto rozdílní lidé, nebo spíš lidé s naprosto rozdílnými názory v jednom dni, nenechali na pochybách, jak si umíme dobrovolně ubližovat. Mladá maminka vyděšeně kladla jednu otázku za druhou. Zajímalo ji jen zdraví její a jejích dětí, následně snad celé rodiny. Byla vyděšená z nemoci, která ohrožuje nás všechny. Sleduje poctivě zprávy, aby věděla, jak nemoc u nás a ve světě postupuje, nebo ustupuje, snaží se být co nejvíce v obraze. Další žena vyděšená stejně, jen úplně opačně. Očekávala narození vnučky, první, proto na životní událost chtěla být co nejlépe připravená. Vysvětlovala, jak moc se bojí, že ji skutečně donutí nosit zbytečně roušku a možná se nechat i povinně očkovat. Nechtěla pro svou maličkou princeznu takový svět. Odsuzovala všechny, kteří nosí roušku, byť nemusí a jen tím podporují všechnu tu hrůzu. Obě ženy měly jedno společné, zajímalo je, co s námi všemi bude a kdo tomuhle všemu udělá přítrž?

Zde je každá rada drahá, není totiž nejspíše nikdo, kdo situaci rozsoudí a jasně řekne, jak se věci mají. Jsme v zajetí zpráv ze všech možných stran. Někde jasně říkají, že strach je na místě, někde zase, že není čeho se bát.

Sama jsem se nechala unést vztekem, což je mi líto. Poslouchat ale, že za porušení zákazu budou padat hlavy, milionové pokuty, že maličké děti ve školách budeme trestat sníženou známkou z chování, pokud zapomenou na roušku, je těžké přijmout s chladnou hlavou. Přesto se mi přes prvotní reakci podařilo zpracovat i takové informace. Jenže tak to dopadá, když se necháme unést informacemi a přestaneme naslouchat sami sobě a svému strachu.

Necítím se ohrožena od samotného začátku tím, čemu říkáme epidemie. Nemám strach ani o své blízké. Dívám se a sleduji svoji kontrolku, je bezchybná. Přesto jsem na chvíli podlehla strachu z toho, že nás někdo zlomí a donutí se bát. Zbytečně, samozřejmě.

Je ale jasně vidět, jak nás strach umí ovládat, jak nám umí život roztrhat na kousky. Byť se hrdě bijeme do hrudi, jak jsme odolní vůči strachu z nemoci, jiný strach nás nutí k obraně a silným emocím. Je potřeba vědět, že za každou negativní emocí, je vždy, naprosto vždy nějaký strach.

Tatínek dvou menších synů řešil své podnikání. Kvetlo, tak se rozhodl, že investuje tam, kde to sice neznal, ale vidina opravdu velkého výdělku byla ohromující. Investice nevyšla podle jeho představ a tak se musel vzdát nejen investovaných peněz, ale zároveň i nějakých navíc. Musel zůstat u své práce a vydělávat peníze dál způsobem, který má ověřený.

I jeho zajímalo, kdo ho zachrání, přestože měl záchranu přímo před očima. Práce, která ho živila před investicí, ho nadále živila dál, stejně kvalitně. Hrůzu ze ztráty ale skoro neunesl, zhroutil se. Povedlo se mu sice postavit na nohy, ale zároveň nemůže zapomenout na fakt, že nikdo na pomoc nepřispěchal.

Vždy, když si nevíme rady, hledáme a pátráme po tom, kdo nám podá pomocnou ruku, eventuálně za nás bude bojovat. Je asi přirozené hledat záchranu, ale v naprosté většině se nikdo konkrétní neobjeví.

Každé ohrožení je potřeba dobře analyzovat a v klidu vyhodnotit, co nám skutečně hrozí. Je ale také potřeba se dobře dívat, nehledat hystericky tam, kde vzniká jen další chaos. V naprostém klidu se pak totiž vždy řešení objeví, v chaosu ho nevidíme.

Nejdůležitější ale je, vycházet z přítomnosti. Minulost je nenávratně pryč, byť proběhla před pár minutami, budoucnost je teprve před námi a právě konání v přítomném okamžiku ji formuje.

Žádná nemoc nemůže porazit skvělou imunitu, kterou posílíme hlavně pozitivním myšlením a radostí ze života, přítomného okamžiku. Spokojenost a vděčnost zase zaručí, že ke ztrátám pak nedochází. Jsme to jednoduše zase jen my, kdo může také sebe sama zachránit. Stačí, když program založený na strachu, změníme na program založený na radosti.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/179176636981191/