EXISTUJÍ DUCHOVÉ?

Otázka, zda existují duchové, je vlastně na denním pořádku. Zvědavost lidí je v tomto směru obrovská. Zajímavé, protože umí zároveň jasně přesvědčit, že nevěří.

Ano, existují. Je jich kolem nás mnoho. Proč? Hlavně proto, že neumíme umírat. Smrt je tabuizovaná, špatná, odmítaná. Jde z ní tak mocný strach, že nechceme odejít. Také proto, že si v současném systému dokážeme vypěstovat závislost na čemkoli, hlavně na majetku, která umí duši člověka uvěznit naprosto dokonale. Závislost je vlastně úžasný konzervant. Důvodů je více, ale tyto jsou nejčastější. Prostě tu jsou, smiřme se s tím, pak nás totiž, byť jen náhodné setkání nemůže překvapit.

Mladá paní, maminka dvou malých dětí přišla řešit vztah. Tvářila se rozpačitě, divně. Své chování nakonec, i když nerada, vysvětlila. Její partner zakoupil vytoužený dům, doslova se do něj zamiloval. Přestože se v koupi tak úplně neshodovali, šel si za ní, skoro až bezohledně. No, když se zamiluješ, není co řešit. Ale udělal fatální chybu, přišel totiž o rodinu. Dům byl obyvatelný, tak se po zakoupení nemovitosti mohli hned nastěhovat a rekonstrukce mohla probíhat, aniž by výrazně narušila jejich společné bydlení. Paní se dům moc nelíbil, netušila sice proč, ale láskou k němu nezahořela. Byla ale zamilovaná do svého partnera, tak skousla nové bydlení. Podívala se na mě při vyprávění tázavě, sledovala pečlivě, jak se budu tvářit. Bála se, že ji odsoudím, svěřila se, že zažívá uvnitř domu divné věci. Slýchávala kroky, bouchání dveří, vrzání, klepání. Poslední kapkou bylo, když ve svém obývacím pokoji spatřila v křesle starou paní, zcela průhlednou. Sice hned zmizela, ale začala se objevovat opakovaně. Začala se bát tolik, že se rozhodla odejít, partner ji totiž nejen neposlouchal, ale označil za blázna. On sám byl těchto věcí ušetřen. I když se dušovala, že její zdravotní stav je v pořádku, protože po odstěhování už žádný takový zážitek neměla, nebylo potřeba. Velmi dobře jsem jí rozuměla.

Těchto zvláštních energií, pokud jsou tedy tohoto původu, se jde zbavit. Postačí k tomu často jen obyčejné vykuřovadlo a prostě duši požádat, aby odešla. Tak jednoduchý úkon to je. Pravda, občas neposlechou a je nutný zásah zkušeného člověka, ale jedná se o řešitelnou situaci. V naprosté většině.

Může ale nastat situace neřešitelná, nebo řešitelná mnohem hůře, to když nám chybí nejdůležitější věc a tou je pokora. Když si přišel pro radu mladý pán, vlastně ještě skoro chlapec, jeho vyprávění dalo tušit, že právě pokora mu chyběla hodně. Nejen jemu. Žil se svými rodiči v domě, kde mu patřilo vrchní patro. Postupně si svůj příbytek předělával k obrazu svému. Jednoho dne, když se pracovalo na jednom pokoji, pomáhali mu další dva kamarádi. Trochu popíjeli, pak se rozhodli, po zhlédnutí hororového filmu, pobavit. Rodiče byli pryč, celý dům měli pro sebe. Mladík si vzpomněl, že jeho maminka dostala kdysi jako dárek tabulku na vyvolávání duchů. Běžel pro ni a vyzkoušeli si ji. Nutno dodat, že velmi úspěšně. Když opadl strach, od srdce se svému úspěchu zasmáli. Místo pokorného jednání počastovali vyvolané duše několika nadávkami. Pár dní po této zkušenosti se jeden z mladíků vyboural ošklivě na motorce. Sice přežil, ale v nemocnici jeho tělo dávali lékaři dohromady skoro tři měsíce, absolvoval několik zákroků. Spojitost s jejich zábavou je v tu dobu ještě nenapadla. Že si nejspíše trochu zavařili, jim došlo, když další spadl ze schodů a poranil si hlavu tak, že i on skončil v nemocnici s prasklou lebkou. Mladík, který si přišel pro radu, se pochlubil, že v domě se právě jemu dějí dost ošklivé věci. Klid neměli ani jeho rodiče. On sám začal vídat divný stín, který ho postupně jen nenavštěvoval, začal ho napadat. Zažil škrcení, údery, ukazoval celkem čerstvé škrábance. Ve svém vlastním domě se nepředstavitelně bál. Bál se i svěřit rodičům, co provedl.

Obrátil se na profesionály, a když jsem ho viděla naposledy, přišel s poděkováním. Jejich úkony zabraly a mohl tedy dál bez problémů žít ve svém domě. Snad má klid stále. Pochopil, že provokovat tyto síly se nevyplácí. Duchové totiž nejsou jen neškodní, i když se tak často tímto způsobem neprojevují. Ovšem zásahem do druhého světa otevíráme bránu úplně všemu a dokonce to všechno zveme dobrovolně dál.

Zajímavou zkušenost má i moje příbuzná. Jako velmi malá skončila v nemocnici s astmatickým záchvatem. Byl tak silný, že přestávala dýchat. Bohužel v dobách, kdy přítomnost rodičů u dítěte v nemocnici samozřejmostí nebyla. Když ji propustili domů, vyprávěla zajímavý příběh. Tvrdila, že ji za ruku držela paní a stále ji utěšovala. Chodila za ní a dělala jí společnost. Všichni jsme měli za to, že hovoří o některé ze sester a jejich práci jsme tak skutečně chválili. K našemu překvapení ale na jedné návštěvě vesele ukázala na fotografii, kterou měla vystavenou moje maminka. Byli na ní její rodiče, oba již několik let po smrti. Ke zděšení nás všech ukázala na mou babičku a označila ji za tu, která ji chodila utěšovat.

Takže skutečně ano, duchové existují a my bychom měli tento fakt přijmout a být pokorní. Mohou se totiž nejen zjevit, když to nejméně čekáme, protože jsme zrovna otevření, mohou nám být nápomocní. Nemusíme věřit, ale zároveň tedy raději neprovokovat. Mohou pak totiž ukázat svou sílu a moc, na kterou jsme krátcí.

https://www.facebook.com/photo/?fbid=151319493100239&set=a.102163594682496