EXISTUJÍ ANDĚLÉ?

Tak tuhle otázku jsem si kladla také stále. Dlouho jsem ani nevěděla, co si právě o nich myslet. Znala jsem je z obrázků, z vyprávění. Hezká pohádka. Jenže když se člověk pídí, ptá, vyvstávají další a další otázky, protože dostáváme další a další odpovědi těch, kteří se domnívají...

Ptala jsem se dlouho, obdivovala ty, kteří dokonce tvrdili, že je vidí, že mají kontakt. Že by byli skuteční?

Jak jsem zmínila, mám zajímavou příhodu z dětství. V úvodu přijetí je popsána. Je tam zvláštní vzpomínka na nemoc a s ní související toaleta, kde jsem ztratila vědomí.

Mám skvělou klientku, mezi kterou občas proběhne takový výměnný obchod. Ona ovládá metodu, která vrací zpět, odbourává bloky. Potřebovala jsem cosi vyřešit a vyřešila. I když tehdy úplně něco jiného, než bylo v plánu. Ale zjistila jsem, možná konečně, tu nejúžasnější věc na světě.

Vrátila jsem se zpět do tohoto prožitku, netuším, proč jsem se najednou právě na té toaletě ocitla. Ale objevil se příběh, film, zpětný prožitek. Seděla jsem na tom záchodě, říkám babičce, jak je mi najednou dobře. Pak jsem se ocitla na zelené louce, přede mnou byl zajímavý kopec, podobný skále. Do skály vedl tunel, jakási cesta. Vešla jsem dovnitř, tedy spíš celou dobu tak nějak zvláštně plula prostorem. Najednou mě obklopilo neuvěřitelně zářící a silné světlo, bylo všude kolem mě. Pode mnou pevná zem, přestože žádná vidět nebyla. Připadala jsem si, jak kdybych se ocitla uprostřed slunce, nebo pokladnice plné zlata. Připadala jsem si dost zmateně, bylo to sice moc hezké, ale netušila jsem, proč se nacházím právě tady. V dálce byla postava, hodně daleko. Přibližovala jsem se blíž, až bylo možné rozeznat siluetu muže. Najednou byl vedle mě. Mladý muž, zvláštně oblečený ve stylu, který se nosil právě v době, kdy jsem byla tou malou holkou. Jen se usmíval, nic neříkal. Zaujaly mě větší kostěné a hranaté brýle, které měl na očích. Vzala jsem ho za ruku, byl jistotou, která se objevila. Jednal divně odtažitě, ale mile, jakoby se mě chtěl taktně zbavit. Zeptala jsem se, proč tam jsem a proč je tam on? Odpověděl: "Jsi moje malá, sladká holčička a já slíbil, že tě budu chránit." Ta slova tak neskutečně zahřála. Popadla jsem ho za ruku a chtěla odejít s ním, kamkoli. Zase mi tu ruku ale pustil a dodal: "Koukej utíkat zpátky, tady ještě nemáš co dělat." Spiklenecky se usmál a byl pryč. Nic jsem nechápala, nechal mě tam samotnou, napospas. Nikde nikdo, jen to světlo, žádný vchod nebo východ. Netušila jsem, kam mám vlastně jít a už vůbec ne, proč mě tam nechal. Ale najednou jsem byla zpět na toaletě. Viděla jsem moje tělo ležící na zemi, babičku, která se ho snažila zvednout. Pak mě cosi vcuclo zpět do těla, ale vzápětí zase vyplivlo. Až na potřetí jsem zůstala uvnitř. No a pak pamatuji na naprosté probrání v posteli a vyděšenou babičku nad sebou.

Ten zážitek byl tak úžasný a okouzlující. Ještě ten den začalo pátrání po mladém muži. Musela jsem ho přece znát, když on znal mě. Ptala jsem snad všude, kde to jen šlo, abych nalezla, dnes už možná nežijící osobu, která ke mně musela mít blízko. Nikdo takový se ale neobjevil.

Svoje pátrání jsem po pár dnech vzdala. Nikdo si nic nepamatoval, nikdo nevěděl o muži, kterého jsem popsala do poslední pihy. Ale přemýšlet jsem nepřestala.

Dostávám často drobné dárečky od spokojených lidí, většinou předměty s kočičí tématikou. Ano, mám je všude, na hrníčcích, sošky, obrázky, dokonce i rohožka je ve stylu kočičím. V této době se ale dárečky začaly měnit na andílky všeho druhu. Každý moc potěšil. Jeden opravdu hodně, ale toho jsem si pořídila sama. Je vyřezaný z mě neznámého minerálu a je nádherný. U stánku na mě doslova zamával, musela jsem ho mít a také tedy mám. Doma jsem si ho prohlížela, kochala se s ním a přemýšlela, proč mě tak oslovil. Dostal své místo, kam jsem ho položila a chtěla odejít. Za sebou jsem si ale všimla podivného záblesku, rychle se i otočila. Nic. Pokrčila jsem rameny a udělala krok. Znovu ten záblesk. Otočila jsem se prudce znovu a zjistila, že andílek září. Nevěřila jsem svým očím. Přičítala jsem to kameni, možná měl tu schopnost, možná nějaký odlesk z venku. Znovu tedy putoval do dlaní a po dlouhém zkoumání byl opět postaven na stolek vedle postele. Měl za úkol hlídat.

Když jsem ten den do postele ulehla, pohladila nově nabytého andílka a zavřela oči. Ale zase ten záblesk! Tentokrát se stalo něco, co mi vzalo dech. Anděl byl u mé postele. Obrovský, nádherný, obličej překrásné ženy. Žádná průhledná bytost, ale skoro hmatatelná. Má barvu noční můry, přesto jsem nikdy větší krásu neviděla. Sledovala jsem ho a skoro nedýchala, sevřelo se mi hrdlo. Chvíli tam stál a pak zmizel. Soška byla dál na stolku na svém místě, ale i když jsem v tu chvíli pochybovala o svém duševním zdraví, něco mi říkalo, že s tou soškou nějak souvisí. Objevuje se každý den. Dnes už vím, že má jediný úkol, hlídat moje sny. Jsou mimochodem od té chvíle hodně zajímavé. Občas si říkám, že o sen jako takový možná ani nejde. I když se všechno odehrává ve spánku, budím se často unavená. Nejspíš se přesouvám na určitá místa. Vždycky, když má takový živý sen přijít, tenhle anděl zazáří a zase odejde. Upozorňuje, že mě čeká zajímavá noc.

Jednou jsem dostala odvahu a promluvila na něj. Chtěla jsem nějaké odpovědi, vědět hlavně proč je u mě, co to všechno vlastně znamená. Nic neřekl, jen zase zazářil a zmizel. Ta noc byla mimořádná. Ocitla jsem se na zvláštním, ale překrásném místě. Ujal se mě zde anděl, který mi řekl, že mi něco ukáže. Tehdy mi představil celý zástup andělů. Každý měl svůj úkol. Mají svou zvláštní hierarchii, kdy poslušně a velmi rádi vykonávají to, co je jim dáno. Prozradili mi, že je možné se na ně kdykoli obrátit, kdykoli je kontaktovat, vždycky, ano úplně vždycky přijdou a pomáhají. Chtějí jen jedno, být přijati. Ukazovali příklad ženy, která je stále volá, a i když přijdou, jen proto, že je fyzicky nevidí, nevěří. Své přání pak vzdá. Ten, co jí pokaždé navštíví a chce pomoci, jen bezmocně pokrčil rameny, říkal, jak rád by pomohl.

Ten, co se mě tehdy ujal, trpělivě vše vysvětloval a provázel tou velkou nádherou, se najednou zastavil. Postavil se proti mně a vzal za obě ruce. Věděl dobře, co přijde. Měla jsem totiž jednu zásadní otázku: Kdo byl tehdy ten muž, který mě přivítal na druhé straně, jako malé dítě? Od srdce se zasmál, a i když měl obličej krásné mladé ženy, začal se mu měnit. Měl najednou podobu toho mladého muže, postupně se v něj změnil zcela. Pak zase zpět do své podoby. Znovu se rozesmál a zeptal: "Chápeš?"

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo přede mnou stojí. Byl to on, ten mladý muž, jen v podobě, která je mu vlastní. Nejednalo se tehdy o žádného konkrétního muže, jen anděla v jiné podobě. Když jsem se zeptala znovu, proč takhle, když je přece tak krásný a nemusí se za nic skrývat, zase vysvětlil. "Byla jsi tehdy dost malá, ale také dost zralá, proto bys byla dost vykulená, věř mi. Takhle bylo všechno tak nějak jednodušší, zapadající i do našeho plánu, který nám dokonale vyšel. Rychle jsi zapomněla, jak jsme si přáli i my všichni tady."

Zůstal, odchází jen, když není potřeba, když jde vše, tak jak má. Na zavolání ale přichází, pokaždé okamžitě. Je pořád se mnou. Ukázal také, jak mě tehdy zachytil na houpačce, která se utrhla, když jsem neposlechla. Viděla jsem, jak upozornil Cézara. Přibrzdil tehdy pád na koloběžce, dokonce mě chvíli držel ve vzduchu a pustil, až když měl jistotu, že přežiji. Odstrčil mi ruku, když jsem sahala na probíjející kohoutek a i když ránu dostala, nebyla tak silná, aby mě zabila. Žasla jsem a neudržela slzy.

Od té chvíle vím, že si mohu kdykoli říct, nemusím se ničeho bát. Vše je tak, jak má být. Netuším, proč zrovna já mám takové štěstí, proč mě dovedli zase až sem. Do bodu, kdy je můžu zase vidět tak, jak jsem je kdysi vídávala. Jako miminko mě hlídal neustále. Pomalu mizel, když jsem začala víc vnímat. Objevil se jen tehdy, když šlo o život, i když stále tajněji. Chtěl, abych si je zase našla. Podařilo se. Co víc, ukázal, jak pracovat na tom, aby je mohl vidět každý, kdo o to stojí. Nejprve je ale nutné přijmout fakt, že existují.

https://www.facebook.com/Prijeti/posts/124653795766809?__tn__=K-R