EXISTUJE BŮH?

22.06.2020

Rozhodně ano! Tím bych mohla skončit, protože zde tím buď něčí víru jen podpořím, nebo zvednu vlnu nevole. Nechci ani jedno, každý si k tomuto poznání musí dojít sám, tak se pokusím vysvětlit, jak jsem k tomu objevu já sama přišla.

Moje věřící prarodiče zařídili v poněkud tvrdém režimu můj zajímavý start. Jsem díky nim pokřtěná a zároveň zde proběhla snaha mě k víře i vést. Ocitla jsem se mezi dvěma zajímavými světy. Jeden tvrdil, že Bůh je, druhý toto tvrzení také zatvrzele vyvracel. Existenci Boha totiž nebylo jak potvrdit.

Potýkala jsem se stále s neskutečnou spoustou otázek, na které mi nikdo neuměl řádně odpovědět. Jako dítě jsem ale čekala jasné vysvětlení. Pamatuji na větu paní učitelky, tehdy soudružky, která vyřkla pro mě spásnou větu: "Létáme do vesmíru a viděl tam někdy někdo Boha? Neviděl! Je tedy jasné, že žádný není." Zajásala jsem, nikdy tak logické vysvětlení nepřišlo, měla jsem tedy jasno. S touto větou jsem také běžela za babičkou. Mohla jsem jí konečně říct, jak to je. Ale babička tehdy jen pokrčila rameny a odpověděla: "Takhle ale Boha přece nikdo neuvidí. Lidé se dívají špatně." A já byla zase na začátku. Tentokrát celé dlouhé roky.

Později jsem poznala, jak velké štěstí mám. Žádný z těchto systému mi totiž neuměl dokonale vymýt hlavu díky tomu, že si dokola odporovaly. Já hledala, ptala se. Jednoho dne mi došlo, co vlastně babička říkala, jak svoji odpověď myslela. "Lidé se dívají špatně." Bylo jasné, že je jen potřeba se dívat jinak a jinam. Hledat hlavně uvnitř sebe. Bylo jasné, že coby bytost nikdy žádného nespatřím. Ale že tady je a dohlíží na nás, na všechny. Můžeme ho dokonce i nazývat jak chceme, podstatné je, že ta energie prostě je.

Klientka se rozpovídala poté, co zjistila, že ji nebudu pokládat za blázna. Pomalu a opatrně si mě oťukávala, a když zjistila, že s ní dokážu probrat všechno nestandardní, ulevilo se jí. Pak překvapila otázkou: "Věříte v Boha? Já už dnes ano, mám dokonce důkaz. Zemřela mi nedávno maminka." Trochu posmutněla, ale vzápětí se jí na tváři zase objevil šťastný úsměv. "Byla moc nemocná, měla rakovinu. Mám jen jednu dceru a byla to její oblíbená vnučka. Jak by také ne, byla jediná vnučka. Byla u toho, když se vdávala. Ani netušíte, jakou měla radost, že se toho všeho dočkala. Neustále právě tohle opakovala. Dceři se nedařilo dlouho otěhotnět, ona tím procházela také. Sdílela s ní její strach a smutek, stále ji utěšovala. Měly spolu krásný vztah. Když nám oznámila, že je konečně těhotná, byla maminka už nemocná. Chřadla, zatímco moje dcera krásněla, šťastná ve svém těhotenství. Bylo vidět, jak mamince právě tohle dodává sílu, jak díky budoucímu pravnoučátku zvládala svoji nemoc lépe. Tolik se na to maličké těšila, tím spíš, když bylo jasné, že se narodí chlapeček. Žila vlastně jen jím. Zhruba měsíc před dceřiným porodem se ale její stav prudce zhoršil. Měla jsem ji celou dobu doma, ale teď byla nutná hospitalizace. V nemocnici nám oznámili, že maminka umírá. Lékař hovořil o hodinách, maximálně o pár dnech. Šla jsem domů naprosto v šoku, bylo to kus cesty, ale rozhodla jsem to prostě ujít. Chtěla jsem si pročistit hlavu. Když jsem šla kolem kostela, rozhodla jsem se tam zajít. Bylo ale zavřeno. Zabouchala jsem na dveře a otevřel mi farář. Požádala jsem ho, jestli se můžu pomodlit, plakala jsem jak želva. Hlavně díky tomu, že se maminka milovaného pravnoučka nedočká. Pustil mě dál, dokonce nabídl, jestli si nechci popovídat. Ale požádala jsem ho, aby mě nechal chvíli samotnou. On tedy odešel a já si sedla do lavice. Nikde nikdo, jen já. Rozhlédla jsem se po tom kostelíku, neměla jsem ani tušení, jak je krásný, nikdy jsem ho zevnitř neviděla. Hlasitě jsem tam vzlykala a prosila Boha, ať nechá maminku ještě chvíli naživu, ať si pochová svoje pravnouče. Když jsem odcházela, farář se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Tak moc se mi tehdy ulevilo. Udělal mi na čele křížek, něco odříkal a podal mi ruku. Já šla domů. Nikomu jsem o své návštěvě neřekla. Druhý den jsme šli za maminkou s manželem. Byla jsem smířená s tím, že prostě odejde. Po příchodu na její pokoj nás čekalo neuvěřitelné překvapení. Seděla na posteli a něco jedla, radostně nás přivítala. Ta stejná osůbka, která den před tím nic nevnímala, byla jak hadrová panenka. Pozdravila jsem se s ní a utíkala za lékařem. Sdělil mi, že takové věci se prostě stávají a souhlasil, abychom si maminku odvezli rovnou domů. Přijel pro nás zeť. Do nemocnice ji odváželi polomrtvou a odevzdanou, domů jsme si vezli veselou a šťastnou paní. Došla dokonce sama k autu. Doma musela ležet, což i ráda splnila, byla slabá a unavená. Ale sama chodila na toaletu, do koupelny. Dcera porodila, dočkala se. Když ji pustili z nemocnice domů, její cesta ten den vedla i k nám. Maminka si konečně pochovala svoje milované pravnoučátko, Tadeášek byl tak neuvěřitelně maličkatý a sladký. Maminka snad nikdy nebyla šťastnější. Držela ho v náručí dlouho, pustila, až když začal plakat, chtěl přebalit a najíst. Pak ale zase chovala. Prožila asi nejšťastnější den v životě. Šla spát tolik spokojená s úsměvem na tváři. Když jsem jí druhý den chtěla dát snídani, neprobudila jsem ji. Lékař řekl, že musela zemřít někdy během noci, nežila už pár hodin. Ve tváři měla stále ten spokojený výraz."

Neuvěřitelný a zároveň nádherný příběh jsem vyslechla mlčky. Paní mám stále před očima, asi na ni nikdy nezapomenu. I když jsem měla možnost si pár takto zajímavých zážitků přečíst, bylo to poprvé, kdy mi někdo něco takového i vyprávěl.

Dnes mohu říct, nevěřím v Boha, vím, že je. Postupně a pomalu jsem k tomu poznání docházela také. Šlo vlastně o drobnosti, které do sebe zapadaly jak puzzle. Jednoho dne se mi podařilo celý ten obrazec sestavit. Už se nemusím ptát a hledat složitě odpovědi.

Nemusí se nám nutně plnit všechna naše přání, nemusíme zažívat tak emotivní záležitosti, abychom si měli možnost uvědomit, odkud jsme vzešli, co nad námi stále bdí. To poznání mi dalo ale hlavně pochopení, že se jedná o naprosté dobro, které nás zároveň nechává, abychom naložili se životem, jak chceme. Přesto je pořád tady.

Co je nejúžasnější, opravdu pomáhá, pokud ho necháme. Občas mám sice stále snahu o dobro bojovat, ale vždycky si i včas uvědomím, že není potřeba. Dobro totiž vždycky vyhraje. Už jen proto, že je to mocná energie, která je daná. Zlo je výtvorem lidí a ti nad danou energií nemohou vyhrát a mohou se snažit, jak chtějí.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/161296112102577/?type=3&theater