DUŠIČKOVÁNÍ - TELEFONÁT

26.10.2020

Mohou nás duše mrtvých kontaktovat? Milují prý hlavně elektroniku, která jim dává energii a díky které mohou s naším světem navázat spojení rychle a zřetelně. Že tento způsob skutečně funguje, dokazuje náš příběh. Vyprávěla ho paní, které zemřel manžel.

"Dívali jsme se na televizi, vše bylo v naprostém pořádku. Pravda je, že manžel si od rána stěžoval na nevolnost, ale vážnější problémy neměl. Přičítali jsme to přicházející nemoci, řádila všude kolem chřipka, nebo byl možná přepracovaný. Pracoval skutečně hodně, ale u podnikatelů se nejedná o nic mimořádného.

Začal se ve svém křesle divně vrtět, pak se zvedl, že je mu zle a najednou se popadl za hrudník, nemohl dýchat. Krátce na to se skácel k zemi, lapal po dechu. Zachvátila mě šílená panika, vůbec jsem netušila, co budu dělat. Manžel mezi tím ztratil vědomí. Třesoucíma se rukama jsem vytočila číslo záchranky a zmateně vysvětlovala, co se děje. Sanita vyrazila, já dostávala pokyny, jak mu pomoci.

Přestože záchranáři dorazili do deseti minut, přišlo mi, že se jedná o nekonečně dlouhou dobu. Okamžitě se dali do oživování. Zkoušeli to hodinu. Neúspěšně. Manžel zemřel doma, na podlaze v obýváku, prakticky okamžitě. Zhroutil se mi svět.

Situace byla o to horší, že před necelým půlrokem mi odešla po dlouhé nemoci maminka. Zůstaly mi sice děti, ale už dospělé, a protože tatínek zemřel dávno také, ocitla jsem se sama. Trvalo mi opravdu dlouho, než se mi podařilo konečně trochu žít. Vlastně mě zachránilo první vnouče, které mi dělalo obrovskou radost. Užívala jsem si babičkovskou roli.

Mareček, tak se vnuk jmenuje, byl u mě často. Naštěstí mladí neměli problém s tím, mi ho dávat, nakonec, byli rádi, že se mohou věnovat své práci. Zeť měl firmu a dcera mu pomáhala.

Narodil se zhruba rok po manželově smrti, trápilo mě, že u toho nemohl být, že se nedočkal. Bylo mu něco přes rok, když u mě zase zůstal přes noc, protože rodiče museli odjet pracovně do zahraničí. Mareček už spinkal a já se usadila u televize. Když jsem ho ukládala, zalily se mi oči slzami, vzpomněla jsem si opět na manžela a na to, jak si tuhle úžasnou chvíli mohl užívat také.

Televizní pořad mě přivedl na úplně jiné myšlenky, naštěstí. Zároveň dorazila únava, Mareček byl přece jen mnohem výkonnější, než babička. Já s ním celý den zkoušela držet krok. Prostě, usnula jsem, spíš tedy zaklimbala. Probudil mě telefon.

Nedívala jsem se, kdo volá, bylo mi jasné, že je to dcera a chce vědět, zda je Mareček v pořádku a je hodný. Přijala jsem tedy hovor a se zívnutím dceru rovnou oslovila. Ozval se ale divný zvuk. Slyšet bylo šumění, divné praskání a do toho něčí nezřetelné mluvení. Zeptala jsem se Karolínky, jestli nemá špatný signál a pak se v těch zvláštních zvucích velmi zřetelně ozvalo: "Ahoj, tady Karel. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem v pořádku, nemusíš mít strach. Moc pozdravuj Marečka."

V tu chvíli jsem byla naprosto probraná, Karel byl můj muž! Křičela jsem do telefonu, co to má znamenat, kdo to je, proč volá. Zase odpověděl: "Nechci, abys byla smutná, pozdravuje tě i Leona. Neboj se o nás. Víme, že jsi v pořádku, moc tě všichni milujeme."

Zavěsil. Tedy spíš, hovor utichl. Nechápavě jsem držela telefon dál v ruce, celá jsem se třásla. Leona byla má maminka! Přemohl mě pláč, trval dlouho.

Když jsem se vzpamatovala, šla se do kuchyně rychle napít, přešlapovala chvíli po bytě sem tam. Snad nikdy jsem nebyla zmatenější. Pak mě napadlo, podívat se do telefonu, ze kterého čísla bylo voláno. Žádný zaznamenaný hovor tam ale nebyl. Poslední od kamarádky, která volala, když byl Mareček ještě vzhůru. Jiný ale ne.

Ten den jsem usnula až k ránu. Na chvíli, než Mareček začal volat z postýlky. Přemýšlela jsem celou dobu o tom, co se vlastně stalo. Spala jsem? Přece vím určitě, že ne. Halucinace? Jsem přece v pořádku, vnouček mi nedával prostor k bláznění, ani ten nejmenší. Skutečnost? Nevím.

Po nějaké době jsem se svěřila dceři. Ani se nepodivila, jen se usmála. Zaskočila mě i reakcí. "Víš, stalo se mi něco podobného. Tatínek přišel ve snu. Neříkala jsem ti to, abych tě nerozrušila. Pohladil mě a pochválil Marečka. Řekl, že je krásný, že ho bude navštěvovat, že na nás všechny, hlavně na tebe moc myslí."

Chytily jsme se za ruce, šťastně na sebe usmály a uronily pár slz. Ale jedno bylo jisté, smrt asi není taková, jak si myslíme."

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/198259735072881