DUŠIČKOVÁNÍ-STOPAŘKA

Je jisté, že každý, koho potkáme, je z masa a kostí? Můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že jsme se nikdy s ničím podezřelým, nadpřirozeným nepotkali? Ono vždy něco nějak vypadá a doopravdy je.

"Jel jsem z práce, jednalo se o běžnou cestu, kterou jsem absolvoval tisíckrát. Vezl jsem kamaráda, hezky jsme si popovídali, než vystoupil. Pak pokračoval dál. Cesta vede lesem, zhruba deset kilometrů. Sotva jsem do toho lesa vjel, uviděl na kraji mladou ženu. Mávala, chtěla svézt. Běžně sice stopaře neberu, ale proč neudělat občas dobrý skutek? Vypadala navíc dost unaveně, tak jsem zastavil. Docela dlouho jsem čekal, až nastoupí, bylo mi divné, nad čím přemýšlí? Konečně nasedla, přeslechl jsem pozdrav, ale asi ho utrousila ještě někde venku. Chovala se divně a já si říkal, jestli jsem neudělal chybu. Když nasedla, následovala logická otázka, kam to bude? Ukázala před sebe rukou, neřekla ani slovo. Rozjel jsem se a přemýšlel, proč zrovna já mám takovou kliku, proč musím být tak zbytečně moc empatický? Ta žena se mi líbit přestávala. Byla oblečená do riflí a plandavé košile, vypadala, že byla někde na procházce, možná na houbách, ale košík ani tašku neměla. Pokrčil jsem rameny a snažil se o rozhovor. Tak jsem se znovu zeptal, kam cestuje, kde byla, jestli rostou? Nic, zase bez odpovědi. Otočil jsem se na ni, nadechnutý na trochu hlasitější dotaz, ale rozmyslel jsem se a zastavil. Požádal ji, aby vystoupila, začala mi nahánět strach, její chování mi bylo čím dál divnější. Mlčky seděla vedle mě, nechystala se vystoupit. Tak jsem vystoupil já, obešel auto s tím, že jí pomůžu. Jenže jsem si všiml, že na místě spolujezdce nikdo není. Nevěřícně jsem otevřel dveře na té straně a zíral na prázdnou sedačku. Prohlédl jsem nechápavě celé auto, nikde nebyla. Sedl jsem si na krajnici do trávy a přemýšlel, bál se znovu jet. Hlavou se mi honilo, jak mohla tak rychle vystoupit a ještě navíc úplně zmizet? Nemohla, to bylo jasné. Zbývala dvě vysvětlení. Buď jsem se totálně zbláznil, nebo jsem naložil ducha. Blázen ale nejsem, alespoň si to myslím, funguji normálně. Doma o zážitku nepadlo ani slovo, nevěděl jsem, jak budu něco takového vyprávět. Svěřil jsem se kamarádovi, kterého kus vždy vezu, pracujeme spolu. Ještě v práci jsme dlouho diskutovali, přemýšleli společně nad nějakým vysvětlením. Na nic jsme nepřišli."

Vyprávění mladého muže bylo zajímavé, vyslechnuté bez dechu. Ještě párkrát jsme se potkali, a když přišel zcela nedávno, zeptal se, zda si pamatuji jeho vyprávění. Ujistila jsem ho, že ano, takový příběh se zapomenout nedá. "Ptám se proto, že tohle má pokračování. Stejnou stopařku naložil před pár týdny jeden soused. Přestože pár let po mně, popsal stejné místo, kde ji nabral, stejné oblečení, které si pamatuji, skoro stejný scénář. S tím rozdílem, že jemu se vypařila před očima ze sedačky spolujezdce. Svěřil se mě a ještě jednomu kamarádovi u piva, žádal nás, ať to nikde nevytrubujeme, že by ho pokládali za blázna. Tak jsem se mu také pochlubil. Říkal, že si není jistý, jestli jsem mu pomohl, pokud totiž doteď špatně spal, nebude už možná vůbec."

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/195236345375220