DUŠIČKOVÁNÍ - MAMINKA

02.11.2020

Všichni určitě přemýšlíme občas o smrti. Jaké vůbec je umírání? Kam jdeme? Nebo se jedná o naprostý konec? Nejspíše ne, důkazů je již příliš. I Jiří měl zajímavý zážitek, který ho donutil přemýšlet.

Jiří toho zažil v životě mnoho. Nejvíce mu utkvěla v paměti druhá světová válka, barvitě uměl vyprávět o osvobození, kterého se sám i účastnil. Životem napříč vyzkoušený muž věděl jistě, že prostor pro myšlenky o čemkoli nadpozemském není. Nic z toho nepřipouštěl.

"Vždy, když jsem dostal možnost účastnit se jakékoli debaty o tom, zda existují například duchové, musel jsem odejít. Zvykem bylo se postarat, smrt byla za mého dospívání prakticky všudypřítomná a nikdy jsem nic jako ducha neviděl. Pamatuji, jak mi zastřelili kamaráda němečtí vojáci. Prostě nebyl, což je jasná realita. Ta ještě tvrdší je, že jsem se díval na jeho zlomené rodiče. A tak bychom mohli pokračovat.

S manželkou jsme si moc rozuměli, měla stejný názor. Život nás proškolil oba, ale jen díky ní jsem pochopil, že něco nejspíš nějak vypadá a doopravdy je."

Když si mohli manželé konečně užívat zasloužený odpočinek, Jiří se dozvěděl zlou zprávu. Jeho manželka těžce onemocněla se srdíčkem a prognózy lékařů nebyly příliš optimistické.

"Byla ale tak silná. Až na pár záchvatů, kdy měla slabost, jsem nevěděl, že jí něco je. Starala se o domácnost, i když jsem pomáhal, nebo se alespoň snažil pomáhat, odháněla mě. Byla zvyklá si vše dělat sama. Vždy říkala, že nikdo jiný to tak dobře neudělá a bylo jedno, co právě dělala.

Pak přišel ten osudný den. Ráno jsme vstali jako obvykle, její chování bylo ovšem divné. Seděl jsem v obývacím pokoji a jako obvykle poslouchal rádio, manželka vařila v kuchyni kávu a připravovala snídani. Slyšel jsem ale rozhovor, tak se šel i podívat. Byla tam sama, jenže s někým hovořila.

Po otázce, s kým to mluví, se na mě podívala jak na blázna. Odpověděla, že přece s maminkou. Jasná odpověď ovšem měla jednu velkou skulinu. Její maminka byla už více jak dvacet let po smrti! Skoro jsem jí tehdy vynadal, že si ze mě dělá legraci.

Den ovšem jen začal. Odpočívali jsme po obědě, když zazvonil zvonek. Požádala mě, ať jdu otevřít, že se vrací maminka. Prý jí přišla pomoci. Šel jsem ke dveřím, ale nikde nikdo. Navíc, už jsem měl o manželčino zdraví opravdu strach a nevěděl, jak mám reagovat. Cokoli rozmlouvat bylo zbytečné.

Šla uvařit kávu, sklidila ze stolu a já se odebral do obývacího pokoje. Když za mnou přišla manželka s kávou, už se mi udělalo špatně. Nesla tři hrníčky! Jeden postavila přede mě, jeden dala sobě a další položila kousek od sebe a usmála se. Na někoho, kdo zde nebyl. Došlo mi, že tohle musím nějak řešit.

Když jsme kávu vypili, řekla jen, že si jde lehnout. Něco ale bylo velmi špatně, tak jsem se rozhodl, že ji budu hlídat a pak zajdu za dcerou, která bydlela nedaleko. Tohle určitě chtělo lékaře.

Usnula a já byl moc rád, že si odpočine. Občas jsem jen mrknul do ložnice a v klidu se zase díval na televizi. Když se ale její spánek protáhl skoro na tři hodiny, rozhodl jsem se jí vzbudit a zeptat se, jak jí je. Nereagovala, nedýchala.

Přivolaný lékař konstatoval smrt. Selhalo jí ve spánku srdce. Zemřela klidně a bez bolesti, ovšem mě tehdy přivodila bolest největší.

Stále přemýšlím, co se tehdy stalo. Nic, kromě jejího prapodivného chování neukazovalo na to, že by byla ohrožena na životě. Nebylo jí ani špatně, dokonce se usmívala. Ne ale na mě, na svou matku. Přišla si skutečně pro ní? Zvonek tehdy jsme slyšeli oba, já šel dokonce otevřít. Nikoho jsem neviděl, ale ona ano. I ten její odchod, jakoby byla připravená, odevzdaná, nebála se, neměla bolesti."

Je to již několik let, kdy Jiří odešel za svou manželkou, tento příběh stihl ale sdělit světu. Skeptický pán dostal možnost přemýšlet o tom, zda by neměl změnit pohled na některé věci. Možná se tak i stalo, možná ne.

https://www.facebook.com/Prijeti/photos/a.102163594682496/199931408239047