DOSTÁVÁME, CO PŘITAHUJEME

Větu: "Víte, moc si přeji, tak moc. A nic. Moje přání se neplní," slyším poměrně často. Lidé kupují na toto téma dokonce i knihy. Jsou v nich celé návody na to, jak si správně přát.

Máme vlastně v tomto smyslu velmi jednoduché, no abych někoho neurazila, trochu sobecké myšlení. Ono je to vlastně stejné, jako když jde někdo do kostela a vyzpovídá se. Stihne před tím napáchat nejednu škodu, ale co, on ten pánbůh přece odpustí. Stačí nějaký ten otčenáš, nebo zdrávas a je hotovo. Hříchy smazány. Kněz dá rozhřešení, doporučí a dál ten někdo může páchat nejednu škodu.

Nevěříme na žádnou vyšší moc, ale zároveň chceme spoustu věcí, odporujeme si. Ale když jde do tuhého, jsme schopni si kleknout a odříkat klidně i nějakou tu modlitbu. Máme sice občas štěstí, protože on ten "někdo", kdo přání plní, není zlý a rozhodně nám nechce nic překazit, nechce nás trestat, tak i přes náš odpor, splněné přání někdy dodá. Proč? Pokusím se vysvětlit.

Tohle téma jsem probírala s klientkou, která přede mě položila knihu Tajemství se slovy, že nefunguje. Tato kniha je návodem na přání, na život, jaký chceme. Chtěla lepší práci, ale žádná nepřicházela do cesty. Ptala jsem se jí, jak si myslí, že ke svému splněnému snu dostane? Jasná a rychlá odpověď mě nenechala na pochybách, že tenhle návod vzala doslova: "No přece tím, že budu intenzivně vizualizovat, jako že už to mám." Zda svému snu zároveň i věří, už nebyla schopná odpovědět. Dokonce připustila, jak silně pochybuje o tom, že se jí přání splní. Na jednu stranu tedy intenzivní myšlenka na něco, na druhou možná ještě intenzivnější, že v tomhle směru je bez šance.

Řekla bych, že jasnější ukázku toho, jak si dokážeme cokoli zakázat, nemohla předvést. Poznal někdo, co kromě víry v něco chybělo paní ještě? Pokud ne, napovím, že pokora. Máme totiž dost často za to, že snaha se přece musí ocenit, je tak velká, tak proč by nemohla být oceněna. Pak té odměně zavřeme dveře před nosem a umíme s pláčem konstatovat, jak nám ten vesmír prostě nakloněn není a dokonce dost možná proto, že jsme zde za trest.

Další zkušenost je ještě zajímavější, dost podobné mám v tomto směru dokonce dvě, ale zmíním jednu, určitě postačí pro představu. Mladá žena, sotva po škole nastoupila do práce. Zamilovala se do kolegy, jenže ten byl ženatý, k její smůle navíc šťastně. Ignoroval její návrhy, nechtěl s ní nic mít kromě běžných rozhovorů. Začal se jí dokonce raději vyhýbat. Napadlo ji, že půjde do kostela a zapálí svíčku. Přála si lásku zmiňovaného pána, vůbec nedbala na to, že pán nechce, navíc je zadaný. Pak se seznámila s mužem jiným. Nadbíhal ji, plnil přesně to, co chtěla. Na kolegu zcela zapomněla. Když se dokonale zamilovala, pán se pochlubil, že je ženatý a nabídl zajímavé řešení. Navrhl, že ona bude nadále za tajnou milenku, zatímco on si nechá svoji rodinu. Milovala ho tolik, že souhlasila. Dokonce otěhotněla. Jenže si uvědomila, na co vlastně kývla. Často totiž zůstávala sama, musela si poradit i s nemocným kojencem, protože přítel neměl čas. Sice se o ni celkem dobře staral finančně, ale zbytek zcela chyběl. Vlastně vše, co do běžného vztahu patří. Společné procházky byly tabu, zakázány měla i nedomluvené telefonáty. Jak příběh skončil? Rozchodem. Ale také splněným přáním.

Sobectví se nevyplácí, ono se nám totiž krásně vrátí. Ostatně jako všechno, co si přejeme bez ohledu na druhé. Mladé paní samozřejmě došlo, co se stalo. Nejen, že si mohla sama vychutnat notnou dávku sobectví, které do svého přání dala, ale zároveň dostala i svého vysněného ženatého muže. Nejedná se přitom o žádný naschvál stran vesmíru, jen reagoval na myšlenku a vyslal stejnou energii zpět.

Naším problémem je, že dokážeme do svého přání dát sice spoustu energie, zároveň žádnou víru a ještě to všechno nasměrujeme do jednoho bodu. Přání se změní ve chtění, jež má i svou podobu budoucí. Schází nám trpělivost, chceme všechno hned, není času nazbyt. Potíž je jednoduše hlavně v tom, že vlastně postrádáme víru v cokoli. Přestali jsme chápat prostor kolem nás, nerozumíme už ani našemu bytí. Myšlenky se pak ubírají svou vlastní cestou, umí se dokonale uhnízdit, protože tak jsme prostě zvyklí jednat, často dlouhé roky.

Myšlenky mají obrovskou moc. Umí totiž dokonale nakumulovat a stále dokola vysílat energii. Vysíláme přání. Emoce jsou na tom stejně. Pokud obojí spojíme dohromady, tedy myšlenku a emoce, vydáme energetický impuls proudící z nás vší silou. Vysíláme velmi silné přání. Zkusme si představit, že v takovém nastavení, špitneme tam někam do prostoru to, co bychom opravdu chtěli. Logicky se ztratí v nedohlednu, zcela zanikne. Jestli si tedy naštvaná paní, kterou práce celé měsíce deptá, zašeptá do prostoru své přání, co asi vyhraje. Odpověď je určitě nasnadě.

Je dobré se zamyslet, tím spíše, dějí-li se nám věci, které nechceme. Vždy se totiž jedná o podporu toho, o co nestojíme, vrací se nám energie, kterou vysíláme. Je potřeba být v tu dobu opravdu hodně sebekritický, protože pokorně přiznat chybu, není vždycky snadné, ovšem nezbytné. Pak stačí přijmout ještě fakt, že tuto energetickou výměnu cosi řídí. A tomu něčemu se také umět poklonit. Pak totiž můžeme mít vše, co skutečně chceme. Přijmout fakt, že nejsme středobodem Vesmíru, ale jeho součástí.

https://www.facebook.com/photo/?fbid=153404269558428&set=a.102163594682496