CO PŘINÁŠÍ ŠTĚSTÍ?

Pokud se řekne, že něco nosí štěstí, naprostá většina z nás si jasně vybaví nějaký předmět. Amulety, talismany, čtyřlístky, pírka a já nevím, co ještě. Přiznám se, že i já něčím disponuji. Neumím zahodit pírko, které najdu, čtyřlístky také schovávám. Miluji kameny, takže i nějaký ten minerálek se u mě najde.

Nakonec, kdo by netoužil být šťastný, určitě každý. Tak přece musíme jít štěstí také trochu naproti, co kdyby se někde ukázalo a chtělo nás minout? Tím, že máme něco u sebe, zajistíme, že si nás konečně všimne, nebo ho dokonce záměrně přitáhneme.

Sama jsem si myslela, že bez některých artefaktů nemůžu opustit domov. Nechtěla jsem pokoušet osud, dávat mu možnosti, aby mi to někde spočítal na celé čáře. Naštěstí už dnes vím, jak se věci mají. Kabelka ale váží stále stejně, blbosti nosící štěstí nahradily jiné blbosti, mající za úkol usnadnit život. Jsem nepoučitelná, i když asi to ženské pokolení nezapřu. Ale to je jiná kapitola.

Aby to bylo složitější ještě víc, každý si pod pojmem štěstí představujeme něco jiného. Někdo potřebuje podpořit finance, jiný vztah, další rodinu, někteří zdraví. Je toho mnoho, za čím naše štěstí momentálně je, za co ho pokládáme. Nějak si neumíme tuto komoditu udržet trvale, stále nám proklouzává mezi prsty. Když se konečně zadaří a máme konečně nějaké to štěstí, jinde zase začne dramaticky chybět.

Měla jsem kdysi klienta, který se trápil ve vztahu. Ten byl sice na rozpadnutí, ale snažil se ho všemožně zachránit. Nedařilo se, a aby toho nebylo málo, nahromadily se finanční problémy. Snažil se dělat nemožné, aby prostě zachránil, co se dá. Snažil se své štěstí podpořit a jednoho dne dorazil na další návštěvu. Hrdě mi oznámil, že trochu žhavil internet a hledal, co mu pomůže podpořit jeho štěstí. A našel. Objevil kameny a jejich kouzlo se snažil mít co nejvíce u sebe. Nastudoval je dokonale. Začal mi jeden po druhém představovat. Sahal do kapes a ukazoval křišťál, který čistí a pochlubil se jak broušenou, tak surovou variantou. Oba kameny měly dohromady tak půl kilogramu. Pak vytáhl kulatý citrín a ve stejné kapse nalezl ten stejný kámen vybroušený do tvaru srdce. Zjistil, že ten zase podporuje prosperitu. Opět nešetřil na velikosti. Následoval růženín na podporu lásky, ametyst, achát, tygří oko. Přede mnou byla celá škála kamenů, jejichž váhu jsem odhadovala tak na tři kilogramy dohromady. Nosil je po kapsách.

Pán už nehledal jen štěstí. Snažil se až neuvěřitelným způsobem spasit sebe sama. Našel svůj vlastní způsob, jak podpořit kde co. Na druhou stranu, svým kamenům neskutečně věřil. Do kapes je vracel zpět láskyplně, každý před opětovným uložením na místo, pohladil.

Kamarádka kdysi dostala jako dárek peněženku, uvnitř byla drobná mince. Milovala ji, aby také ne, peněženka nosila štěstí, hlavně tedy to finanční. Opravdu v ní stále nacházela to, co potřebovala. Pochlubila se, jak se jí od té doby daří. V práci povýšila, zvýšil se jí plat, měla najednou opravdu dostatek. Dokonce takový, že si mohla i něco málo ušetřit. Zářila štěstím. Jenže peněženka přestávala sloužit. Rozbil se nejdříve zip u kapsičky na mince. Pak hlavní zapínání. Peníze nebylo skoro kam uchovat, protože se jí její oblíbená peněženka začala doslova rozpadat v ruce. Bylo jednoduše nutné koupit novou. Nedokázala si představit, že ji vymění. Nakonec k tomu opravdu došlo. Došlo totiž i její drahé polovičce, že prostě musí koupit jinou on, aby měla ten správný efekt.

Záměrně jsem vybrala příběhy, které jasně dokazují, jak se umíme nasměrovat úplně jinam, než bychom měli. Upínáme zrak někam, kde nám někdo něco dodá, protože my sami to neumíme. Nebo ještě hůře, bojíme se.

Máme představu, že štěstí je něco, co není jen tak. Musíme si ho zasloužit, musíme podpořit všechny mocnosti kolem nás, aby si nás také všimlo. Zrada systému, který nás tohle všechno naučil, je nepřípustná. Musíme být přece hodní, hodní tak, aby nám bylo všechno okolo nakloněno.

Sama jsem si tímto obdobím prošla, vím dobře, o čem je zde řeč. I když jsem v hloubi duše tušila, že něco asi bude jinak, vzpírat se tomu, co je běžné, nebylo jednoduché. Přesto jsem začala. Pro okolí jsem se stala na chvíli divnou. I když pro spoustu těch, kteří nepochopili, divná jsem stále. Ale uvědomění, že život jsem si nezasloužila, že ho prostě mám a musím žít, bylo klíčové. Došlo mi, že je to všechno jen a jen na mě. Tam, odkud jsme vzešli, není totiž žádné zlo, to si vytváříme sami, podporuje nás v tom úspěšně systém. Tam někde nikdo nechce, abychom trpěli, abychom si přišli na planetu Zemi "vyžrat" všechno, co jsme si způsobili.

Chce se po nás jediné. Pochopit, že naše duše touží po jediném a tím je právě to štěstí. Můžeme si dovolit prožívat ho denně, každou minutu. Pokud totiž tuhle úplně jednoduchou rovnici uchopíme a pochopíme, máme vlastně vyhráno.

A jak na to? Měli bychom se vrátit domů. Do skutečného domova, odkud jsme odešli na návštěvu na planetu Zemi. Zjistíme, že podporu jsme nikdy neztratili, naopak. Stále na nás někdo dohlíží, stále nás vede, jen to nevidíme, necítíme, nechceme, protože okolí nám tvrdí něco jiného. Bojíme se, že ztrácíme drahocenný čas hloupostmi, musíme se přece donekonečna honit a být těmi hodnými. Jenže jednou stejně odejdeme a pak zjistíme, jak zbytečně jsme si zase komplikovali život.

Štěstí nám nikdo nemůže vzít, nikdy nás nemůže opustit, pokud ho budeme mít jako stav mysli. Přiznávám, že mám spoustu kamenů (nenosím je u sebe...i když jeden ano), ale protože je mám prostě ráda. Mám své oblíbené věci, které mě provázejí životem, ale neurčují jeho kvalitu. Mám i pár peříček, protože mi jednoduše přišla do cesty a vím, že tím NĚKDO upozorňuje na svoji přítomnost.

https://www.facebook.com/photo/?fbid=151930516372470&set=a.102163594682496