ŽIVOT JE BOJ

Kolikrát jsem slyšela, jak bez boje, bez snahy, bez ostrých loktů nemůžu dosáhnout toho, či onoho. Život je boj, holčičko. Musíš se snažit, holčičko. Musíš být rychlá a dobrá, holčičko.

Začíná to ve škole, kde musíte z nepochopitelného důvodu cosi vypočítat za deset minut. Nebo napsat za stejný čas diktát. Když jsem cokoli nezvládla v uvedeném čase, známka šla samozřejmě dolů. Nikoho nezajímalo, zda počítat, nebo vyjmenovaná slova prostě umím. Tohle nestačí. Musela jsem počítat a vědět další věci nejen dobře, ale i rychle. Nějak jsem si nevšimla, že v životě zrovna tohle jakkoli upotřebím. Navíc, když cokoli procvičuji dokola, jednoduše jsem schopná se naučit cokoli i docela rychle. Pokud to něco také k životu potřebuji.

Utkvěla mi v paměti zoufalá spolužačka, která se pak bála jít domů. Nestihla desetiminutovku, což znamenalo nejen problém s učitelkou, ale hlavně doma. "Zase budu bita." Tahle věta mi zní v uších celé roky. Já sice bita nebyla, ale známky horší jak trojka byly jednoduše trochu problém.

Jenže měla jsem sen. Chtěla jsem na střední školu, ekonomka mi mávala tam někde z dálky a já se v ní viděla, jak pilně studuji. Tak jsem během té základky také úporně bojovala. A podařilo se, známky byly skutečně takové, abych si mohla troufnout tento sen i splnit. Přijímačky dopadly také dobře, problém z mé strany tedy nebyl. Ale pak to přišlo, jasná odpověď. Pro velký počet uchazečů byl můj sen zamítnutý. Další problém byl, že než odpověď dorazila, bylo pozdě chtít cokoli jiného, blížícího se alespoň trochu tomu, za co bych velký sen vyměnila. Prostě si splnit sen menší, ale stále přece jen sen. Zbylo něco, kdy jsem vybírala ze zbylého zla to menší. Jak to dopadlo? Raději jsem utekla. A raději se nebudu šířit, jaký útěk jsem volila. Ano, byl dost zoufalý.

Během toho, jak šel život, přišlo i zjištění, že ono to vzdělání není až tak důležité. Sice jsem si nemohla moc vybírat, ale měla jsem v tomhle směru dost štěstí (?). Navíc, nejsem hloupá, dokázala jsem si tedy i zajistit celkem zajímavé pozice. Lidé kolem vidí a slyší a dají šanci i tomu, kdo sice v rámci systému tak nějak neodpovídá, ale odpovídá daným úkolům. A o to přece jde? Vesmír mi dal hlavně možnost zjistit, že si klidně můžu věřit. A že začít tam někde dole, dole nutně být až tak nemusí.

Aby toho všeho nebylo málo, tak jak ten život šel zase stále dál, dostala jsem možnost si můj velký sen i splnit. Pilně jsem tedy studovala při práci, při péči o rodinu a ejhle, papír byl na světě. MÁM EKONOMKU! Byla jsem na sebe patřičně hrdá. Nejen, že se mi podařilo maturitu zvládnout, ale ještě za jakých podmínek! No, je mi k ničemu. Tuhle práci jsem vykonávala zhruba rok, abych zjistila, že to vůbec není moje parketa. Na té neplánované cestě jsem si totiž stihla všimnout i jiných věcí, směrů, lidí, které jsem potkat měla. Vše bylo důležité proto, abych mohla pochopit a poznat.

Dnes mě živí něco, co je na hony vzdálené od ekonomické činnosti a jsem za to opravdu moc ráda. A tak mi i došlo, že nic není náhoda. Osud měl jiné plány, vyšly dokonale. Nejen jemu, já jsem také navýsost spokojená. Moje práce mě nejen úžasně živí, ale hlavně baví, moc!

Kdybych tuhle základní tezi už tenkrát pochopila, mohla jsem být ušetřena spousty slz, sebeobviňování, obviňování ostatních, zloby a vzteku. Ale řekla bych, že i tohle byl záměr, aby mi došlo, jak zbytečné bojovat je.

Boj jako takový žádný užitek nenese, naopak. Obnáší napětí, mrtvé a zraněné lidi, všudypřítomný strach.