BOJEM KE ŠTĚSTÍ

02.06.2020

Slovo boj v souvislosti se životem používáme často. Vrylo se nám do žití velmi intenzivně. Musíme vybojovat nemoc, práci, povýšení, lásku. Prostě všechno. Tak nějak jsme si asi i zvykli, že když se nepostaráme, nevytasíme ty nejmocnější zbraně, tak nám naše cíle utečou vniveč.

Tak vedeme své osobní války skoro denně. Zároveň se ale jakékoli války bojíme, je přece tak zničující. Proč si to stejné neumíme říct i směrem k nám? Možná proto, že nevidíme ty mrtvé lidi kolem, zničené domy, neslyšíme výbuchy a střelbu. Jenže ta tichá válka, kterou umíme navíc vypilovat k dokonalosti, je často podstatně horší. Ničíme díky ní totiž sami sebe.

Mám zajímavou klientku. Je krásná, mladá, má atraktivní povolání. Bortí se jí přitom jeden vztah za druhým, žádný nevydrží dlouho. Divné, říkala jsem si, než jsem si ji pustila trochu k tělu. Nacházela u mě jinou pomoc, než jsem si myslela, že jí dávám. Karty jí vlastně tolik nezajímaly, jako můj názor osobně. Jasně jsem jí říkala, že to přece není můj život, že je její, nemůže srovnávat nesrovnatelné. Co se ale skutečně děje, jsem i díky tomu mohla zjistit. Slečna v momentě, kdy něco chtěla, intenzivně si za tím šla. A když to dostala, ještě intenzivněji se to snažila udržet a ochránit. Prostě se umí zakousnout a nepustit. Pokusila jsem se vysvětlit, že ten boj, který stále vede, není k ničemu, že každého odradí. Tak jsem si skoro nevšimla, že se rozhodla vybojovat svojí pravdu i u mě. Protože ale volím raději mír a klid, zaznamenala jsem naštěstí její snahu včas. Když vytasila zbraň nejmocnější, usedavý pláč, ujistila jsem ji v naprostém klidu, že žádná chudinka rozhodně není, jen uštvaná svou věčnou snahou. Bylo to poprvé, kdy se zamyslela. Přestala dokonce plakat. Nebyl protivník, nebyl důvod k boji.

Jedná se nejjednodušší a také nejrychlejší způsob, jak protivníka odzbrojit. Stačí, když zjistí, že žádného protivníka vlastně nemá, že ten druhý žádnou válku vést nechce. Boj je k ničemu, nic jím nezískáme, a pokud ano, skoro nikdy se nejedná o trvalou záležitost. Co je horší, může se obrátit proti nám.

Mladičká slečna přišla v době, kdy se stavěla na vlastní nohy. Vlastně v tu dobu byla úplně sama, zanevřela na maminku, měla přitom jen ji. Budoucnosti se sice trochu bála, ale dopředu ji vedla neuvěřitelná síla. Chtěla ukázat světu i sobě, že je schopná, soběstačná, že se umí postarat. Nechtěla být pod žádným vlivem. Její odhodlání mě bavilo. Svěřila se, že rodiče jsou rozvedení, dlouho. Vychovávala ji jen maminka, tatínek zmizel z jejího života nadobro. Hodně mu tuto zradu zazlívala a celé dětství se trápila otázkou, jak ji mohl nechat samotnou, jak je možné, že ztratil zájem. Osud se ale umí postarat, aby věci kolem sebe napravil. Začala studovat vysokou školu a na koleji si našla kamarádku, padly si spolu do oka rychle. Netrvalo dlouho a začaly se intenzivně navštěvovat. Jednou, když se právě u ní učily, poznala se s její rodinou. Představila jí svého bratra a také maminku s otcem. Ten moji klientku skoro okamžitě poznal. Neudržel slzy, jakou měl radost, že ji vidí tak blízko. Abych to vyprávění zkrátila, otec se zamiloval a vzal si maminku její kamarádky v době, kdy už byla na světě. Pak se jim narodil její bratr, dívku následně adoptoval. Vysvětlil, že ji vlastně nikdy neopustil. Ale matka se chtěla pomstít, tak se rozhodla pro boj. Bojovala tak dlouho, až tuto bitvu vyhrála. Dceři sice řekla, že otec ztratil zájem, ale zapomněla vysvětlit, proč. Rozhodla se mu ji odpírat a uspěla. On se zase rozhodl nebojovat a udělal to nejlepší. Sice si chvíli počkal, ale sklidil i tak úspěch. Cestu si k otci v této době trochu opatrně hledala, ale vždy jí vítal s otevřenou náručí a nabízel okamžitě i pomoc. Matka zůstala sama a mohla zpytovat svědomí. Příběh jak z červené knihovny.

Vesmír s námi má své plány a nejde je obejít. Nakonec, jsme to my, kdo přicházíme na svět s úkoly, které si vybíráme. Kdybychom tohle přijali a pochopili nejen jeho moc, ale také jeho přízeň, naše životy by byly jednoduché, krásné, plné mimořádných prožitků.

Válku vyhrát sice lze, ale otázkou je, co jsme vlastně vyhráli? Na chvíli lepší pocit, větší moc? Válku ale lze i prohrát, pak přichází zklamání, jsme pokořeni, naprosto vyčerpaní. Klid v duši, v srdci lze najít jen díky harmonii, lásce, laskavosti. Mimochodem, jedná se o ty nejmocnější zbraně. Zlo nemá šanci a dobro se přidá.

https://www.facebook.com/photo?fbid=155078119391043&set=a.102163594682496