AŽ ODEJDOU, BUDE LÍP

Nadáváme na politiky, nová vláda nepřinesla to, co jsme očekávali. Mnozí litují, jak volili, někteří jsou rozhodnutí příště volit z úplně jiného soudku. Děláme dokola průzkumy spokojenosti a porovnáváme.

Prošla jsem systémem, který žádnou demokracii nepřipouštěl. Revoluce dala možnost konečně se rozhodovat podle svého. Jenže, poměrně brzy mi došlo, že tady je něco hodně špatně nadále. Že se vlastně nic nezměnilo. Svým úhlem pohledu jsem dráždila okolí. Nechápali, co vlastně vidím.

Hodně dlouho k volbám nechodím, tento akt mi přijde jako naprostá ztráta cenné energie, kterou můžu vydat jiným, podstatně efektivnějším způsobem. Sleduji z okna každé volební období stejnou podívanou, která se odehrává přímo naproti našemu domu, mám to tedy vlastně kousek. Proudy lidí míří do budovy, kde do urny vházejí svou naději. Přitom odevzdávají svůj hlas někomu, kdo ho jen využije pro své účely.

Teď už je to sice naprosto jasné, pořád ale platí, že ne pro všechny. Přesto bychom měli vědět jistě, že politici pro lid nepracují, jsme jim možná dokonce úplně jedno. Hájí docela jiné zájmy, běžného člověka pouze chlácholí. Když se tedy rozčiluje už příliš. Pak by totiž mohl být rozzloben moc a tedy nebezpečný. Hodí tedy občas nějakou tu kostičku, dost často pořádně ohlodanou.

Doba ukazuje a nemůže už ukazovat jasněji. Skutečně nezbývá, než se spoléhat na sebe. Na svou moudrost, na to, že každé rozhodnutí nese nějaké důsledky. Na to, že jsme tvorové, kteří jsou náležitě vybaveni natolik, že mohou konat. Nazýváme se nakonec pyšně člověkem myslícím, pánem tvorstva. Přesto se stále bojíme odejít ze systému, který už skoro nic nedává.

Pokud by byly další volby zítra a pak další měsíc a na scéně se budou měnit politické špičky dle našich představ, stejně budeme zjišťovat opakovaně, že o běžném člověku tohle vůbec není. Možná si dokonce dovolíme konečně připustit, že je na čase převzít za svůj život zodpovědnost.

Kolem nás se nezmění nic, pokud budeme přemýšlet stále stejně, tedy ruku v ruce s nastavením systému. Jenže systém se hroutí, za chvíli skutečně nebude. Otázka, kterou bychom si měli klást nejlépe každý den, zní: "co bude se mnou, až systém spadne?" Myslím, že odpověď je celkem nasnadě. Můžeme totiž velmi snadno spadnout s ním.

Hroutí se pouze staré nastavení, planeta nikam neodchází. Je tu pořád a pořád bude. Nekoná se žádný konec světa, jen jdeme do takového, který s tím, co dosud žijeme, nemá nic společného. Nejedná se tedy o žádnou tragédii, kterou nedáme. Nemusíme se křečovitě držet ničeho, ani nikoho.

Nemusíme dokonce ani s nikým bojovat, stačí odejít, je stejně nejvyšší čas. Zkusme si představit, že se všichni jednoduše otočí a půjdou si za svým štěstím, bez toho aniž by cokoli očekávali od systému, tedy i od politiků. Tak jednoduché to celé je. Tak vypadá skutečná svoboda.

Aktivujme naše znalosti, vytvářejme komunity, ve kterých každý bude umět něco. Zvykejme si na to, že není potřeba nikoho následovat. Jen sebe sama. Učme přesně tohle naše děti. Vše je v moudrostech předků, kteří nám tohle předali. Nejsme jen v zajetí starých programů, ale hlavně obrovských znalostí. Vše ostatní přijde zcela samo. Možná se dokonce přidá nejeden politik a kvůli hlasu to už nebude.