PŘIJETÍ

PŘIJETÍ

Stále se hovoří o minulých životech, o nebi, o Bohu. Je něco z toho skutečné? Kdo si kdy tuto otázku nepoložil.

A tak tápeme, potácíme se mezi pocity a skutečností. Čemu vlastně věřit? Začínáme tedy upínat zrak tam, kde odpovědi jsou. Nebo si myslíme, že nám tyto otázky budou zodpovězeny. Všichni bez rozdílu ale dostaneme jen ujištění druhých, jak tohle všechno vidí oni.

Ptát bychom se tedy měli sami sebe a u sebe hledat možnosti odpovědí. Uvnitř té tělesné schránky, také všude kolem ní je totiž všechno vědění. Odpovědi jsou a jsou dokonce nadosah.

Nalezení poznání, které je tak neskutečně blízko a které nakonec čeká, až ho objevíme, znamená, že jsme poznali dokonale nejen sebe, ale také důvod, proč jsme tady. Na planetě Zemi.

Znamená to dokonce ještě mnohem více. Můžeme začít svůj život milovat tak, jak jsme ho milovali ve chvíli zrození. Narození je momentem, kdy se nám začíná měnit život, ale kdy si ještě všechno pamatujeme.

Zapomínáme záměrně proto, abychom se zase našli?

Zapovězené nebe

Maminka vložila právě narozeného syna do náruče své čtyřleté dcerky. Ta svého maličkého bratra něžně políbila a pošeptala: "Vyprávěj mi o nebi, já už si na něj moc nevzpomínám."

Z dětství si pamatuji několik momentů. Některé dokonce z doby, kdy mi byly dva, možná tři roky. Donedávna nepodstatné momenty ze života, se ale postupně staly důležitými.

Něco málo vím, a to poměrně jasně z místa, kde jsme bydleli v době, když se narodila sestra. Mě byly tehdy právě roky dva. Pamatuji vysoký panelák, celkem hezký byt, který bych ale už moc nedokázala popsat, jen části.

Po námi budovali silnici a dodnes cítím strach ze všech těch stavebních strojů, nejvíce mě děsily bagry. Když jsme museli kolem nich projít, jímala mě hrůza. Ale také pamatuji, jak už tehdy jsem se snažila ujistit sebe sama, že to přece dám. Že se musím tomu strachu nějak vzepřít. Tušila jsem také, že na to nejsem sama, že mi něco pomáhá.

Nejvíce si ale pamatuji z doby, kdy jsme se stěhovali do jiného městečka právě kvůli sestře. Lékař tehdy mamince doporučil, abychom změnili prostředí, které jí nevyhovovalo, byla stále nemocná. Já nakonec také.

Rodiče koupili dům, který ale potřeboval rekonstrukci a ve kterém jsme měli bydlet s rodiči mojí maminky. Chvíli jsme tedy žili právě u babičky s dědou. K babičce jsem si tehdy vybudovala opravdu vřelý vztah.

Právě tady začalo vyvstávat mnoho otázek. Byla to doba klíčová, jak moc, jsem měla pochopit mnohem později.

Tatínkovi rodiče byli věřící katolíci, díky kterým jsem jako prvorozená i křtěná. Moje sestry tahle záležitost minula. Především proto, že maminčiny rodiče žili zcela jiný, naprosto praktický život v systému. S církví nechtěli mít nic společného. Tak se obě rodiny navzájem tak trochu trpěly. Důležité ovšem bylo, že si prarodiče rozuměli a neměli s tímhle faktem problém.

Tatínkova maminka mě tedy často brávala do kostela, často vyprávěla o Bohu. Jenže maminčiny rodiče tohle popírali a vyvraceli. Konec konců i systém, který mě v tu dobu obklopoval.

Neustále jsem se tedy potýkala mezi dvěma světy. Jeden jasně říkal, že Bůh je. Druhý zase jasně říkal, že žádný Bůh není. Dodnes pamatuji na památné sdělení mojí třídní učitelky: "Létáme do vesmíru a viděl tam někdy někdo Boha? Neviděl! Je tedy jasné, že žádný Bůh není."

Právě s tímhle tehdy pro mě logickým závěrem, jsem oslovila druhou babičku. Pamatuji, jak významně jsem jí předala sdělení paní učitelky. A babička odpověděla: "Lidé se dívají špatně, takhle Boha nikdy neuvidí."

A tak z konečně jasné skutečnosti najednou byla zase jen prasklá bublina a já opět nevěděla nic. Hlavou se mi honilo ještě více otázek než před tím. Ta nejdůležitější byla, jak se tedy dívat a hlavně kam, abych mohla Boha konečně spatřit? Mít jasný důkaz. Na to už jsem konkrétní odpověď ale nedostala.

Náš dům měl velký dvůr a velkou zahradu. Vzpomínám si na všechna ta zvířata, která žila s námi. Měli jsme psa, jmenoval se César. Kozu Lízu, slepičky a prasátka.

César byl velmi chytrý vlčák, který hlídal opravdu poctivě. Miloval nás, děti. Dokonce tolik, že před ním na nás nemohl nikdo sáhnout, v tu chvíli neznal bratra a dokázal kousnout i svého chlebodárce. Jednoduše tohle nesnášel. Když jsem něco provedla, nebo moje sestra, první kroky vedly za Césarem. V jeho přítomnosti žádný výchovný pohlavek nebo rána na zadek nehrozily.

Moji třetí sestru, která se narodila tady, hlídal také. Poctivě vždy ležel u kočárku venku a každé zavrnění hlásil. Maminka věděla, že je v jeho přítomnosti v bezpečí.

Důležité bylo, že všechna ta zvířata se mnou mluvila. Dokázala jsem si s nimi povídat celé hodiny. Pamatuji na zcela výjimečně krotkého kohoutka, který se nechal dokonce i chovat, miloval moji přítomnost a já jeho. Jeho barevné peří jsem čechrala v náručí a vyprávěla mu. On vyprávěl mě.

Náš pes César byl neuvěřitelně milý, i když zrovna ten toho moc nenamluvil. Právě ta zodpovědnost, kterou za nás a náš dům měl, ho nutila si držet jistý odstup. Ovšem když promluvil, tak zcela jasně.

Měli jsme na dvorku houpačku. V zimě ji nikdo neuklidil, možná i proto, že se plánovala výměna staré a hodně používané. V každém případě, nastalo jaro a stará, opotřebovaná houpačka mě neuvěřitelně lákala. Jenže jsem měla přísný zákaz na ni byť jen pohlédnout. Měla jsem počkat na novou.

Ve chvíli, kdy na dvorku zavládl klid a z dospělých nebyl nikdo na obzoru, jsem zákaz porušila. Už jen myšlenka na ni ale aktivovala Césara. "Nikam! Rozumíš? Nemůžeš na ni! Spadneš!"

Ujistila jsem ho, že se nemůže nic stát. Tehdy mě zcela vážně chytil za šaty a nutil zastavit. Celou dobu nadával. Přemohla jsem jeho snahu a sedla do houpačky. César si tehdy odevzdaně lehl kousek ode mě a čekal. Věděl, co přijde.

Houpačka se utrhla, zrovna ve chvíli, kdy jsem se zhoupla. Letěla jsem dolů a hlavou zavadila o roh kůlny. César už nic neříkal, jen nešťastně zakňučel a běžel se štěkotem pro pomoc. Rozbila jsem si tehdy "jen" hlavu, což spravilo pár stehů. Ale tenhle moment mi v hlavě utkvěl dokonale. Také ale přítomnost něčeho nebo někoho dalšího. Zvláštní neviditelnou sílu, ruku.

Jen to hubování Césara mi postupně přišlo, jako dětský výmysl. Výplod fantazie v mé hlavě. Nakonec, všechno, co bylo pro lidi kolem mě nestandardní a mimo chápání, bylo odmítáno. To, že jsem mluvila se zvířaty, jsem tedy úspěšně postupně zapomněla, abych si zase vzpomněla o mnoho let později.

Další moment, na který jasně pamatuji a ani nikdy nezapomněla, byla nemoc. Jasně stále vidím ráno, kdy jsem začala zvracet. Maminka chystala mě a sestru do školy, tak upozornění, že mi není dobře, brala chvíli jako výmluvu, že se mi po víkendu jen prostě nechce. Ale když mě viděla, jak běžím k záchodu, změnila názor.

Hlídala mě babička, všichni se domnívali, že se jedná jen o nevolnost, možná způsobenou špatným jídlem. Jenže nutkání na zvracení neustávalo, žaludek se mi zvedal dokola, byť už byl důkladně vyprázdněn. Když se objevila na papírovém ubrousku, kterými jsem byla obklopená i krev, babička zpozorněla. Maminka pracovala nedaleko, běžela tedy pro ni. Společně pak zavolali lékaře. Ten konstatoval, že se jedná o reakci na ATB, která jsem právě dobrala.

Bylo mi skutečně hodně zle. Pak přišel zlom, kdy jsem měla nutkání na toaletu. Babička mi pomáhala, byla jsem tak vysílená, že mi chůze dělala problém. Sotva jsem dosedla na mísu, pocítila i neskutečnou úlevu. Stihla jsem babičku ujistit, jak je mi najednou dobře. Pak následoval zajímavý střih, divné prázdno. Probrala jsem se až v babiččině posteli. Seděla vedle mě vyděšená, ale šťastná. Nezapomněla jsem ani její slova: "Ty jsi mi dala! Omdlela jsi a já tě nemohla vůbec probrat!"

Bylo mi asi osm let. Tu jasnou a nikdy z paměti neodebranou vzpomínku jsem přikládala vždy pocitům bezmoci a zoufalství, které jsem tehdy měla. Zvláštní ale byla další věc. Dům samozřejmě umím dodnes velmi dobře popsat. Určitě si ale nepamatuji detaily. Jen ta toaleta nikdy z mé paměti nevymizela, jak vypadala, vím stále. Možná úsměvný detail, který mi sice nevymizel z hlavy, ale mnohem později se ukázal jako možná nejdůležitější v mém životě. O mnoho let později jsem totiž měla možnost si právě tímhle prožitkem projít znovu. Objevila jsem nesmírné překvapení a také další odpovědi. Určitě si je nenechám pro sebe a v blogu se pochlubím, ráda, mimochodem.

Zároveň právě tímhle zážitkem a vzpomínkou, skončily všechny moje dětské zvláštnosti. Život běžel normálně dál přesně tak, jak se po mě chtělo a vyžadovala doba a systém. Z pohledu kohokoli by tohle mohlo znamenat, že se jedná o jakousi nespravedlnost osudu a ztracené roky. Ale není tomu tak. Všechno má své správné načasování, a abychom pochopili souvislosti, je jen potřeba si na tu správnou dobu také počkat a hlavně, nikdy se nepřestávat učit.

Vzkříšení

"Kočky jsou velmi tajemné bytosti. V jejich mysli se odvíjejí věci, o kterých ani nemáme tušení."

Walter Scot

Cesta dál životem byla celkem běžná. Dokázala jsem si leccos prosadit, ovšem stále v duchu toho, jak by to mělo být správně. V duši pár přání vždy sice bylo, ale prostor si prosadit mnoho z nich, nebyl. Duchovní záležitosti, jak to stále nazýváme, mě ale lákaly dál.

Stalo se pár věcí, které jsem určitě přežila čirou náhodou, jen později si uvědomíte, že žádné náhody neexistují. Například pád i s mohutnou koloběžkou z prudkého schodiště. Paní, která pod schodištěm stála a viděla mě padat, utrousila, že nechápe, jak je možné, že žiji. Bratranci mi chtěli udělat radost, tak mě nechali svézt. Dokonce i kladli na srdce, že musím tu nebezpečnou zatáčku vybrat, jinak si vydělám. Ano, nevybrala jsem ji, koloběžku jsem jednoduše neuřídila.

Nejen, že jsem ten pád opravdu zvládla, ale vyvázla jen s odřeninami obličeje a těla, i když stály za to. Něco, nebo někdo mi tehdy pomohl vstát. Přes bolest v těle mi nedošlo, že kromě paní pod schody, bezmocně přihlížející mému nedobrovolnému letu, mělo to něco zrovna skutečně dost práce.

Rána elektřinou, která mě odmrštila přes půl místnosti, byla další zajímavou zkušeností. Jsem tady stále, i když odborníci tvrdili, že si nejspíš vymýšlím, protože něco takového jsem dát fakt nemohla. A dala.

Podobných kritických momentů sice moc nebylo, ale staly se. Dostalo se mi i možnosti si je připomenout, i když muselo uběhnout poměrně dost let.

Vždy jsem si přála kočku, měla jsem k těmto stvořením zvláštní vztah, ale kde se vzal, netuším. Prostě tam byl. A i když jsem mezi zvířaty vyrůstala, právě kočka mi byla vždy odepírána s tím, že to není vhodné zvířátko. César by možná skutečně nesouhlasil, ale když nás opustil, stejně jsem neměla šanci si ji prosadit.

Uběhlo dalších mnoho let a konečně se mi podařilo si tohle vysněné zvířátko pořídit. Tedy on ho tehdy přinesl manžel, ale po opravdu hodně dlouhém a úpěnlivém naléhání. Tedy spíš ji. Byla to kočička, bílá jak sníh. Jedno oko modré a druhé hnědozelené. Možná právě ten zajímavý zjev přemohl i mého muže. Pojmenovali jsme ji Sára.

Pamatuji, jak mi přistála v náručí a potřebovala odblešit. Nic jsme ji tehdy nemuseli učit, zvládla všechno, co se po ní chtělo. Zamilovali jsme si ji oba. Dokonce natolik, že tyhle šelmičky náš život provázejí dodnes.

Stalo se před skoro dvaceti lety. V té době už jsem aktivně pronikala hlouběji do tajů výkladů z karet, ezoteriky, hltala pořady a knihy na toto téma prakticky neustále. Duchovní svět se mi otevíral a přinesl nejeden zvrat v mém životě a změnu pohledu na něj. Začala jsem se měnit.

Sára přinesla do mého života ještě něco navíc. Pamatuji, jak moc jsem měla ráda Cesara, mého kohoutka, Lízu. Ale tohle bylo jiné, jiná láska. Sára otevřela něco, co jsem dosud nepoznala. Láska k ní byla čistá, obrovská a úplně odlišná od té, kterou jsem dosud znala. Otevřela vnímání čehosi navíc, stala se jakýmsi drátem mezi mnou a Vesmírem a ke mně proudila dosud nepoznaná síla a energie. S touhle energií ovšem bylo potřeba se naučit pracovat.

Vesmír rozhodl, že je čas a musím se začít snažit k němu najít opět cestu. Abych ji pak mohla ukazovat ostatním.

Pád

Člověk raději poznává vesmír než sebe sama.

Ernest Hemingway

Myslela jsem si, že zlom nastal po revoluci, kdy jsem se zcela ponořila do duchovních záležitostí, tajemna, všeho toho neviditelného, ale úžasně zajímavého. V tu dobu mi přistály v ruce i první karty. Byly cikánské a já začala vykládat.

Sice pomalu a jen mezi známými, ale z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu celkem úspěšně. Začali se objevovat první návštěvníci z jiných světů, prostor kolem mě začal dostávat zcela jiný rozměr. Tolik mě to poznávání bavilo a naplňovalo.

Se Sárou ale přišlo i něco víc, něco, co mi dosud chybělo. Poznání. Bylo tak úžasné a okouzlující, že o něm museli vědět všichni kolem mě. Jenže docházelo, poměrně často, k pravému opaku. Lidé si poklepávali na čelo, měli mě za podivína, který je možná členem nějaké sekty. Vesmír tedy rozhodl, že létám příliš vysoko a je potřeba spadnout zpět na zem.

Rozepisovat se, co všechno se přihodilo, je na dlouho, ale pokusím se. Začínalo se jednoduše kupit vše, co se nakupit mohlo. Jediným společníkem, který nejen rozuměl mě a všemu, co se kolem začalo odehrávat, byla právě Sára. Její barevné oči upřela do mého pohledu a uklidňovala.

Začínala jsem chápat, proč jsem tohle zvíře vždy chtěla, ale také proč mi bylo upíráno. Narodila jsem se sice ze zcela jasných božích úmyslů, ale zároveň musela poznat i běžný život. Musela jsem se naučit s tím vším pracovat a hlavně, pochopit podstatu. Už jako dítě mi bylo jasné, že tohle zvířátko pomůže, ale zároveň ukáže i jasnou cestu. Jako dítě bych ji sotva pochopila.

Možná proto k Sáře přibyl další kocourek a pak další. Dnes mě tyhle šelmičky obklopují a je mezi námi zvláštní sounáležitost. Sárinka už fyzicky nežije, ale její přínos nezapomenu, nikdy.

Všechny problémy kolem jsem díky ní zvládla na výbornou, ale také pochopila, proč přišly. Dnes jsem za ně dokonce velmi, opravdu velmi vděčná. A to i přes to, že mě poslaly nejen zpět na zem, ale dobře jsem věděla, jak to vypadá i pod ní. Ty zvláštní barevné oči na mě upírala v době, kdy jsem pracně hledala smysl toho, proč tu být dál, proč pokračovat. Kolem se hromadili lidé, kteří posílali ještě níž a ti, kteří utěšovali, snažili se pomáhat, soucítili. Ale ona nic z toho nedělala, v těch očích byl rozkaz a něha zároveň, hlavně příslib odpovědí. Nezbývalo nic jiného, než se zvednout a jít dál.

Ta doba mě naučila pečlivě vybírat, co potřebuji a co ne, kdo je a kdo není přínosem. Naučila mě zacházet s emocemi, dívat se víc a častěji nahoru na nebe. Naučila mě nesoudit a přijímat. Vesmír se pomalu otevíral, až se otevřel úplně. Došlo k zázraku, k zázraku PŘIJETÍ. Přinesl další a další zajímavá poznání a pochopení. Dostalo se mi možnosti, dokonce říkám cti, nahlédnout tam, kam jiní nevidí. Sára vše jen otevřela, nebo spíš pomohla otevřít. Nebe doslova otevřelo znovu svou náruč.

Dnes mohu upřímně a zcela bez rozmyslu říct, že život je to nekrásnější a nejdůležitější, co mě potkalo. Vím, že nemusím létat někde v oblacích, abych byla blíž nebi. To je tady, všude kolem nás, stačí se jen dívat. Minulost už dávno není ponurá a těžká, je nádherná a poučná. Nebýt právě minulosti, nikdy by nebyla takhle dokonalá přítomnost.

Přijetí

Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem, protože to nejdůležitější je očím neviditelné.

Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

Život nejde odmítat, je tady se vším, co obnáší, co nám musí předat, abychom pochopili. Dnes už vím, že náhody neexistují, skutečně vše se odehrává z určitého důvodu, byť nám to přijde neuvěřitelně těžké.

Dostaneme toho do vínku mnoho, spoustu informací, které nám mají pomoci. Jen je potřeba vědět, že je předává ten, který se je také někde naučil. Jako děti jsme postupně tolik zaměstnáni, že přestaneme postupně číst mezi řádky. Nezbývá, než poslechnout a pečlivě naslouchat, protože jinak bychom si nemuseli vědět se životem rady. Je paradox, že právě v této fázi si často rady přestáváme vědět.

Příliš spoléháme na všechny ty učence kolem nás, protože toho přece vědí mnohem více než my a k té genialitě s názvem život se musíme dopracovat. Učíme se tedy čím dál větším složitostem, abychom měli jednodušší život. Chvíli tedy nemusíme vidět, jak hloupé takové vedení je. Skvěle se ale naučíme to hlavní - opravdu hodně se bát. Tím pádem soutěžit, protože přece přežije jen ten nejsilnější, nejschopnější, nejlepší. Nebe kolem nás přestáváme vnímat a vidíme jen to nad námi.

Naše otevřenost se může pomalu vytratit, ale nikdy se neztratí zcela, nikdy. Naše podvědomí totiž pečlivě vše uloží. Je v něm nakonec mnohem víc než to, co se nám vytrácí. Ukrývá doslova poklady, jen je objevit. Život nás k těmto pokladům pomalu strká a nutí se dívat, kde kopat. Vesmír je naprosto geniální a nikdy nepřestane naléhat, abychom hledali.

Chce po nás, abychom zastavili, uměli se nadechnout, dobře se rozhlédnout. Vidět zase to, co jsme vidět přestali. Každá rána osudu je tedy jen ukazatel, směr, kterým bychom se měli opravdu ubírat.

Nejúžasnější je, že jakmile pochopíme, co se po nás chce, není nejmenší důvod nás kamkoli nuceně strkat. Naopak. Vesmír nás vezme laskavě za ruku a vede. Přestane klást překážky, přestane nás silou obracet, nenutí nás otevírat oči.

Jeho náruč je laskavá a krásná. Trpělivě vysvětluje. Ukáže všechno to, co jsme přestali vidět a vnímat. Stačí jediné, prostě ho zase přijmout.

https://www.facebook.com/Prijeti/?view_public_for=102145491350973

Dalo by se říci: konečně je to tady! Jenže ještě není, zbývá pár posledních dní. Nastává říjen. Měsíc, který začne mnohé odkrývat a ukazovat v celé své velikosti. Dostávám otázku, zda se máme těšit? Mám ale neurčitou odpověď: jak kdo.

Dne 21.9. v 1:54 nastane úplněk v Rybách. Není jen tak ledajaký, má nás na mnohé připravit a určitě všichni tuto přípravu nějakým způsobem cítíme a vnímáme. Není divu, dokončuje práci započatou Lví branou, kde se aktivovala DNA. Nyní půjde o dokončování tohoto zásadního procesu.

Podzimní rovnodennost nastane 22.9, Slunce vstoupí do znamení Vah ve 21:21 hodin. Každoroční putování Slunce se letos stává výjimečným, dokonce naprosto zlomovým okamžikem. Příprava na zlom začala o rovnodennosti jarní, Vesmír nám jasně říkal, abychom se připravili k důležitému kroku. Nyní ukazuje, abychom vstoupili. Není jiná možnost.

Dne 7.9. v 2:51 nastává novoluní, které ovládne Panna. Za dozvuků uzavírání Lví brány se dostáváme do zvláštního klidu. Klidu před bouří? Ne tak úplně, na obří překvapení bychom ale připraveni být měli. Máme před sebou zajímavý podzimní čas, který startuje nevídané.

Indiáni věří, že zvířata jsou pro nás nejen zdrojem potravy, ale mohou pomáhat. Tvrdí, že v době narození se schází zvířata u novorozence a rozhodují se, která zůstanou. Tato zvířata přichází z dolních světů a jejich úkolem je, chránit svého svěřence, ale také mu pomáhat na cestě životem.

Průvodci přitvrdili v obrazech, přichází nejasná, proto zároveň nepublikovatelná sdělení. Nelze se prostě podělit o to, co vidím. Nelze i z toho důvodu, že právě zde také potřebuji leccos pochopit, což se mi zatím úspěšně nedaří. Máme být nakonec překvapeni, to překvapení je nejen za rohem, ale budou přicházet jedno za druhým.

22. srpna ve 14:01 nastává úplněk, který bude opět ve Vodnáři. Energie nás tedy čekají dost podobné, jako o úplňku v červenci. Jenže čas na místě nestojí a právě Vodnář, který nyní vládne, umí překvapit.

Báječné slovo "probuzení" se nyní skloňuje snad ve všech pádech. Jsme pyšní, že jsme to dokázali, že jsme prohlédli systém a jeho škodlivosti. Jsme pyšní, že víme víc, než kdokoli jiný. Máme se prostě čím chlubit.

LVÍ BRÁNA

04.08.2021

Od 26. července do 12. srpna se každoročně odehrává vesmírné divadlo, které otevírá portál. Aktivuje se Lví brána, jejíž vrchol nastane 8.8. Země, Slunce a Sirius budou vyrovnány, osmičky se položí do tvaru nekonečno a vyvrcholí síly, jejichž moc aktivuje Velkou pyramidu v Gíze. Světy se otevřou a dovolí nahlédnout.

Průvodci a andělé jsou uvolnění, vstřícní a milí. Nic dlouho neříkali, nic nepodnikali, jen krásné výlety po okolních světech. Brali mě s sebou a těšili se z mojí radosti. Otázky sice nezodpovídali, ale vždy mě vzali kolem ramen a s úsměvem donutili ke klidu. "Proč chceš stále něco řešit?"